Dědic své krve

  Mladý venator nejistě projížděl mezi stromy hustého lesa. Neustále musel přemýšlet nad tím, co tady vlastně pohledává. Co může nějaký mocný čaroděj chtít zrovna od něho? Nedávalo to smysl. Přesto princeznin rozkaz byl princeznin rozkaz. Nemohl neuposlechnout, ani kdyby chtěl. Bouřka mu cestu lesem poněkud znepříjemňovala, ale pokoušel se to nevnímat.

Konečně zahlédl chaloupku. Široko daleko se nenacházelo žádné jiné stavení, takže to muselo být místo, o němž mluvila Miril. Uvázal koně u jednoho stromu a vydal se blíž. Mladíkovu pozornost upoutalo jezírko. Ještě nikdy neviděl, aby v jezeře rostl jeden jediný leknín navíc takto přesně uprostřed. Nemohl nad tím však více polemizovat, měl práci.

Hoch předstoupil přede dveře a chystal se zaklepat. Zhluboka se nadechl a vydechl. Najednou si připadal celkem nervózní. Těsně předtím než konečně zaklepal, se ozval zpoza dveří přívětivý mužský hlas.

"Jen pojď dál, chlapče. Nekoušu."

Hitch se trochu lekl, ale nakonec vzal za kliku a vešel do chalupy. Mezi kotlíkem a Sewallusovým křeslem nyní postávala dřevěná židle. Čaroděj gestem ruky pobídl chlapce, aby se posadil. Hitch nejistě usedl na připravenou židli. Bál se podívat čaroději do zlatavých očí.

"Přál jste si se mnou mluvit, pane?" vyhrkl a skousl si ret.

"Nemusíš se mě bát, drahý," usmál se Sewallus přívětivě, když viděl mladíkovu nervozitu. "Nevím, co si o mně slyšel, ale já ti doopravdy neplánuji ublížit. Chci si s tebou pouze přátelsky popovídat. Konverzujme tedy. Co si myslíš o tom počasí venku? Příšerné, že? Jakoby se na nás bohové hněvali."

Hitch věnoval čaroději překvapený pohled. To si ho skutečně vyžádal jen proto, aby spolu diskutovali o počasí? Miril mu sice říkala, že Sewallus je bláznivý čaroděj, ale až takhle bláznivý?

"Vskutku," pronesl posléze. "Ale svým způsobem je to i uklidňující. Konečně se naše země ukazuje taková, jaká doopravdy je, ponurá a nebezpečná."

"Pročpak se ti zdá ponurá?" vyzvídal čaroděj a podvědomě se ohlédl doprava, kde ještě nedávno visela klec, teď však byla pryč.

"Není to snad jasné?" obořil se na něho Hitch lehce podrážděně. "Vy to možná nepociťujete, protože vás se to netýká, ale lidstvo bojuje s nepředstavitelným zlem."

"Disperas," přikývl Sewallus zamyšleně. "Upřímně nechtěl jsem, aby se náš rozhovor ubíral tímto směrem. Hoď na chvíli všechny starosti dneška za hlavu a pověz mi raději něco o sobě. Kde ses narodil? Jací byli tvoji rodiče?"

"Narodil jsem se v jednom menším městě na východ od královského hradu. Dnes již však mé rodné město na mapách neexistuje. Nechce se mi o tom příliš mluvit..."

"Tak mi vyprávěj o svých rodičích," pobízel jej čaroděj. "Jaká byla tvoje matka? A co tvůj otec?"

"Matka byla... ta nejúžasnější žena na světě." Hoch se lehce pousmál. "Bývala hodně často nemocná, ale i tak se snažila udělat pro mě maximum. Nikdy jí to nezapomenu..."

Sewallus se usmál. "To zní jako skutečně výjimečná žena. Tvůj otec měl jistě dobrý vkus. Jak se vlastně jmenoval tvůj otec?"

"Jmenoval se Oto. Bohužel si ho příliš nepamatuji. Matka mi vyprávěla, že zemřel, když jsem byl ještě hodně malý. Vždycky mě ujišťovala, že padl za dobrou věc, víc to ale nerozváděla a nelíbilo se jí, když jsem se na to ptal."

"Rozumím." Sewallus upíral na venatora přemýšlivý pohled. Dlouho však nic neřekl. Nakonec se podíval z okna a na rtech se mu rozzářil úsměv. "Tak se podívejme, konečně přestalo pršet. Možná bys měl zamířit domů, než se něco zase přižene."

Hitch byl v šoku. Co tak najednou? Nechtěl s ním snad čaroděj o něčem mluvit? "Ale, pane..."

"Trvám na tom," skočil mu fialovovlasý muž do řeči. "Jen utíkej, drahoušku. A neříkej mi pane. Jsem Sewallus. Kdykoli by tě něco trápilo, neváhej a přijď za Sewallusem. Dveře mého skromného příbytku ti budou vždy otevřené."

"Já... děkuji... asi..." Hitch vstal a nejistě zamířil ke dveřím. Po setkání s čarodějem se cítil ještě více zmatený než před ním. Nakonec se ale rozloučil, odvázal koně a zamířil zpět napříč Defenderským královstvím.

Sewallus posedával ve svém křesle a usmíval se. "Máš vskutku zajímavého synka, Oto. Je ti podobný. Jen škoda, že ti bohové neumožnili sledovat, jak vyrůstá. I když sis za to vlastně mohl sám. Nemám pravdu, příteli?" Poté se čaroděj postavil a zamířil do postranní místnosti. Nacházela se zde ložnice. Na velké pohodlné posteli postávala klec s nezbedným opičím nájemníkem. Sewallus k ní přistoupil a omluvně podrbal disperu pod bradou. "Odpusť mi to, zlatíčko, ale víš, že tě nemohu nechat vedle, když očekávám lidskou návštěvu. Navíc tohohle hocha skutečně děsit nechceme. Něco mi říká, že se s ním ještě setkám..."


Kůň konečně zpomalil, až zcela zastavil. Jezdec seskočil na zem a následně pomohl dolů také kralevici. Rawkin se na svého zachránce dlouze zahleděl. Ještě nikdy podobnou zbroj neviděl, stejně jako takové precizní zacházení s lukem.

"Promiň, já... děkuji za záchranu."

"Máš za co," utrousil muž podrážděně. "Co sis myslel, že proboha děláš? Ještě jsem neviděl hlupáka, který při setkání s drakem prostě stojí na místě a čeká. To si snad vážně chtěl zemřít?"

Princ se zamračil. "Co jsem měl podle tebe dělat? Myslíš, že bych mu snad utekl?"

"To ne, ale... Měl ses alespoň pokusit, sakra... Vážně nesnáším malé spratky, kteří si vůbec neváží vlastního života."

"Já si svého života vážím," odsekl princ a zkřížil ruce na prsou. "Nic o mně nevíš."

Jezdec se konečně trošku uklidnil. Pokusil se na mladíka pousmát. "Máš pravdu, nevím. Tak mi o sobě něco řekni. Začni třeba, co já vím, tím, co děláš úplně sám v Meziprostoru, z něhož se jak známo nikdo sám nevrátí živý."

Rawkin sklopil hlavu. Cítil, jak ho bolí na hrudi. Znovu se mu to všechno vracelo. To, co mu Heloise provedla, a to, že už se nebude moci nikdy vrátit. Oči se mu zaleskly. "To... je složitější," řekl jen.

Muž v černém si ho se zaujetím prohlížel. "Poslyš, nechtěl jsem tě nějak urazit. Určitě se ti muselo stát něco příšerného, jinak bys tu nebyl." Jeho pozornost upoutal princův oděv. Neměl na sobě nic víc než promáčenou noční košili. Otočil se ke svému koni a zahrabal v jezdecké brašně, vytáhl plášť, který přehodil chlapci přes ramena. "Musí ti být zima, že ano?"

Kralevic přikývl a zachumlal se do pláště. "Děkuji, jsi moc laskavý."

Neznámý se spokojeně usmál. "Dobře, utáboříme se tady. Rozdělám oheň, aby ses trochu zahřál. Budeme mít dost času na to, abys mi odvyprávěl svůj příběh."

Princ jej pouze šokovaně sledoval. Nenapadlo ho, že by k němu někdy někdo mohl být takhle milý. Cizinec začal shromažďovat dřevo. Rawkin pouze seděl u připravovaného ohniště a přemýšlel.

"Řekni," promluvil najednou. "Jak se jmenuješ?"

"No jo vlastně," zarazil se jezdec. "Já se ještě nepředstavil. Jsem Eudon a ty jsi?"

"Rawkin. Jmenuji se Rawkin," zasmál se mladík přátelsky.

"Je mi ctí, Rawkine," poklonil se Eudon z legrace a pokračoval v rozdělávání ohně.

Když se oheň konečně rozhořel, přisedl si k chlapci a Rawkin mu začal vyprávět svůj příběh. Řekl mu úplně všechno, od záhadného úmrtí svých rodičů až po to, jak mu Heloise uřízla vlasy a nechala ho vhodit do kanálu. Eudonův výraz zůstával od začátku do konce zaraženě vytřeštěný. Teprve, když princ skončil, odvážil se promluvit.

"Ty... totiž... vy... vy jste princ?" Jezdec se okamžitě vyškrábal na nohy a pokorně před Rawkinem poklekl.

Chlapec se jen zasmál. "Nemusíš se mi klanět. Nevyžaduji to. Navíc není správné klanět se princi, jenž si ostříhal vlasy..."

Eudon znovu usedl vedle kralevice. "Nemůžete za to. Královna je opravdová mrcha, když byla schopná vám toto udělat. Víte co, zavedu vás k nám do Defenderu. Princezna Atheena si vás jistě vyslechne a pomůže vám."

"Princezna Atheena?"

"Ovšem, stále jsem vám neprozradil, kdo vlastně jsem. Patřím mezi venatory jejího královského veličenstva princezny Atheeny Defender z království bílého praporu. Jsem plně přesvědčen, že vám naše princezna nabídne pomocnou ruku."

"Skutečně si to myslíš?" zeptal se Rawkin, nespouštěl při tom z venatora oči.

"Jsem si tím jist," prohlásil Eudon. "Někdo musí královnu zastavit dřív, než jí podvedení poddaní nechají přijmout jméno Highborn a ona získá opravdové právo na váš trůn."

"Máš pravdu," pronesl princ a postavil se. "Máš naprostou pravdu. Musím Heloise zastavit. Smím tě požádat, budeš-li mým věrným průvodcem přes nebezpečný Meziprostor a dovedeš-li mě do země Defenderské ke své vznešené paní?"

Eudon se ušklíbl a opět se před princem uklonil. "Bude mi ctí, vaše veličenstvo."

Rawkin hleděl před sebe s takovým odhodláním v očích, jaké venator ještě nikdy předtím neviděl. Zahlédl v tom chlapci potenciál, pro nějž by bez váhání položil život. Připomnělo mu to jeho první den ve službách princezny, ale tohle bylo jiné. Jako když člověk najde smysl života, životní poslání. Rozhodl se, že bude Highbornského prince následovat, ať už jeho kroky povedou kamkoliv.