Kontrakt pátý - Tichý nářek marionet

 Sawai ležel ve svém pokoji, s rukama pod hlavou. Hleděl ke stropu a dlouze nad něčím přemýšlel. Moc dobře si uvědomoval, že už se blíží ráno a on bude muset vstávat. Přesto, že se pan Nagamine zná s panem ředitelem, další den ve škole už mu zkrátka neomluví a matka by z toho také nebyla dvakrát nadšená. Ani z té představy školy se mu však nedařilo usnout. První oranžové sluneční paprsky tančily po podleze jeho pokoje. Ptáci venku se probouzeli a zpívali své první ranní písně, které kdysi kolíbaly Sawaie ke spánku tak tvrdému, že pokaždé, když se vzbudil takhle časně a nechal se znovu uspat ptačím zpěvem, následně zaspal a ať se snažil sebevíc, první hodinu už prostě nestíhal. Nyní ale tyto melodie neměly na chlapce absolutně žádný účinek. Jeho samotného to trošku děsilo. Jakoby se za tu dobu, co strávil tady v agentuře, stal někým úplně jiným. Někým, koho už ptačí zpěvy neuspávají, někým, kdo se budí časně z rána, aby ležel v posteli, díval se ke stropu a přemýšlel. Někým, kdo dokázal krvelačně zabít dívku, aniž by si to vůbec uvědomoval. Takový teď byl? Možná. Ale co když je to špatně? Takové myšlenky se mu honily hlavou. Přesně tyto myšlenky mu nedaly spát, přestože ptáčky za okny usilovně pěly, aby dopřály jeho tělu ještě chvilku sladkého odpočinku.

Nakonec se rozhodl vstát. Ani se nepřevlékl z pyžama, pouze si nasadil brýle a vydal se do kantýny. Jídelna byla rozlehlá zhruba jako polovina společenské místnosti. Druhou polovinu patra nejspíš tvořila kuchyně, o které mu Tsuru vyprávěla. Kantýna zůstávala stále zcela prázdná, což jen Sawaie utvrdilo v tom, že je na vstávání ještě brzy. Stěny zde byly převážně bílé, rušil je pouze jeden zhruba dvacet centimetrů široký oranžový pruh. Sawai kdysi někde četl, že oranžová barva podněcuje chuť k jídlu. Možná právě z toho důvodu se touto barvou pyšnil i nábytek, desky stolů a plastové židle.

Došel až k výdejnímu okénku, které bylo zakryté ruletou jak jinak než oranžové barvy. Vedle okénka se nacházely bělostné dveře. Vzal za kliku a dveře se otevřely. Vstoupil tedy dovnitř. Ocitl se v kuchyni, která, jak předpovídal, měla téměř stejné rozměry jako samotná jídelna. Tady už byly zdi čistě bílé, jen u sporáků je obkládaly hnědé dlaždičky, nejspíš aby stěna nenavlhla od páry vznikající během vaření. Vybavení kuchyně chlapce uchvátilo. Zdálo se, že tady lze ukuchtit vážně cokoliv. Na co si jen z kuchyňských spotřebičů vzpomněl, to tu našel. Teprve nyní ho napadlo, že agentura asi vážně nouzí o peníze netrpí. Zajímalo by ho, odkud agentura ty finance čerpá. Pak ho ale z myšlenek něco vytrhlo. Všiml si, že v místnosti není sám.

Na kuchyňské lince seděl Atsuta, pohupoval nohama ve vzduchu, ujídal jahody z misky, která ležela vedle něho, a upřeně Sawaie pozoroval.

"Atsu, tys mě ale vyděsil," zasmál se zrzek. "A jak se vlastně cítíš?"

"Je mi fajn," zamumlal Atsuta a strčil si do úst další jahodu.

"Díky bohu. Nedokážeš si ani představit, jaký jsem o tebe měl strach. Myslel jsem, že snad zešílím. Doopravdy jsem se domníval, že jsi mrtvý."

"Hm," mručel Atsuta nezaujatě.

Sawai se na chlapce zadíval. Nerozuměl tomu, Atsuta se choval pořád tak odtažitě, až skoro nepříjemně. Tohle jeho chování mu lezlo na mozek, pořád nad tím musel přemýšlet, pokoušel se přijít na jediný důvod, ale stále ho nic nenapadalo.

"A jak to, že vlastně nespíš?" zeptal se nakonec. Přejel černovláska pohledem. Hoch měl na sobě své typické oblečení, jako kdyby snad vůbec nespal.

"Dostal jsem hlad," odsekl Atsuta a zvedl si k ústům další kus šťavnatého ovoce. "A stejně už pomalu svítá, brzy budeme muset vyrazit do školy," mumlal s jahodou v puse.

Sawai se ohlédl k oknu. Skutečně. Slunce již pomalu vykukovala zpoza kopců a svým stále ještě rozespalým žárem měnilo venkovní město v jakési ohnivé království. Vše zalil oranžový jas, až z toho pohledu Sawai dostal hlad.

"Copak tu máte dobrého k snědku?" usmál se na Atsutu.

"Můžeš si udělat, na co máš chuť, když to svedeš. Tady najdeš vše, co budeš potřebovat," zabručel Aisee a seskočil z linky. Uklidil prázdnou misku od jahod do myčky a bez jediného slova opustil místnost.

Sawai se za ním zaskočeně díval. Bylo mu z toho smutno. Nedovedl skousnout, když s někým nevycházel, obzvláště, pokud k tomu neexistoval žádný racionální důvod. Možná, že s Atsutou nezačali zrovna nejlépe, ale přece spolu nebudou navěky jednat takhle jenom proto, že ho první den ve škole pozoroval.


Pan Tada odvezl ty čtyři skoro až před školu. Poděkovali, vystoupili z auta a mlčky zamířili směrem ke školní budově. Atsutův kamenný výraz kazil Sawaiovi náladu. Keitaro si toho napětí mezi nimi všiml a podezřívavě koukal z jednoho na druhého. Tsuru absolutně nechápala, co se s těmi kluky děje, ale ta atmosféra ji ubíjela. Měla chuť začít si škubat vlasy z hlavy.

"U všech svatých, co to s vámi je, vy tři?" nevydržela to. "Já chápu, že pro většinu mladých je škola oprus, ale my jsme členové Ogura Aisee Agency, vedle naší běžné práce je škola sladkým odpočinkem, tak se laskavě trošičku vzchopte."

"Promiň, Tsuru. Samozřejmě máš pravdu. Vlastně už se na dnešní vyučování vážně i docela těším," pousmál se Sawai, kterému se dívky zželelo.

Jakmile však vešli do budovy, čekalo je veliké překvapení. Přímo proti nim uháněl pan ředitel Hirayama. Sotva popadal dech. Opřel se Sawaiovi o rameno a snažil se zklidnit.

"Pane řediteli, děje se něco?" ptal se ustaraně Keitaro.

"Děje, neděje... samozřejmě, že děje. Wakato, hledám tě po celé škole..."

"Mě?" podivil se Sawai.

"Ano... slíbil si, že dnes dorazíš do školy dříve. Vzpomínáš? Dneska hrajeme to divadlo a bez tebe jako našeho Higginse jsme ztraceni."

Hoch se plesknul do čela. Ovšem, školní představení. Jak jen mohl zapomenout?

"Odpusťte, pane řediteli. Ale nebojte, text umím perfektně. Nezklamu vás."

"Já vím, že nezklameš, Wakato. Nesmíš. Na dnešní vystoupení dorazí dokonce i má milovaná matka, takže vše musí být dokonalé. Dokonalé!"

"Bude, pane řediteli. Ujišťuji vás, že bude..."

Keitaro a Tsuru si vyměnili tázavé pohledy. Divadlo? Je možné, že Sawai je dokonce i herec? Co tenhle zrzek vlastně neumí?


Tsuru, Keitaro a Atsuta seděli s ostatními studenty v hledišti. Dramatický sál této školy byl rozlehlý, pódium s ručně malovanými kulisami působilo skvostně. Veškeré světlo v místnosti směřovalo právě tam. Osvětlovalo Sawaie a několik dalších studentů, kteří právě předváděli klasickou západní hru.

"S tímhle si na mne nepřijdete. Já jsem vás to naučil, a na mne to neplatí. Seberte se, běžte domů a po druhé neblázněte," pronesl Sawai plně vžitý do své role.

Jeho hlas zněl celým sálem. Všichni napjatě pozorovali dění na jevišti, které se chýlilo ke svému vyvrcholení.

"To se ti, Henry, opravdu povedlo," odvětila studentka v kostýmu postarší dámy z období viktoriánské Anglie. "Takovému pozvání žádná žena na světě neodolá."

"Máti, buď tak laskava a do toho se nepleť," na to Sawai značně podrážděný.

Tsuru se úplně rozplývala. Sawaiův herecký výkon ji dojímal k slzám. "Moje zlatíčko je ten nejlepší Henry Higgins, jakého jsem kdy viděla," vzdychla.

"Ty si někdy viděla nějakého jiného?" tázal se Keitaro.

"To sice ne, ale i tak je Sawai ten nejlepší," odsekla Tsuru, očividně uražená Keitarovou poznámkou.

Představení zakončil Sawaiův řvoucí smích, během něhož klesla opona. Všichni v hledišti povstali a začali tleskat. Opona se opět nadzvedla a účinkující se ukláněli. Sawai si z pódia všiml, že jedna starší paní v první řadě stále sedí, ba ani netleská, dokonce zívala a tvářila se tak nějak nešťastně. Ředitel Hirayama měl místo hned vedle ní, jakmile zjistil, že dáma netleská, vrátil se do svého sedadla a něco jí ustaraně povídal. Sawaiovi se z tváře vytratil veškerý úsměv. Náhle zatoužil po jediném, nějak rozveselit tu starou dámu.

"Zlatíčko, byl jsi úplně úžasný!" zvolala Tsuru, když se Sawai sešel s ostatními u východu ze sálu, a skočila chlapci kolem krku.

Jenže Sawai ji úplně ignoroval. Myšlenkami se nedokázal odříznout od té staré ženy. Zatímco jej Tsuru objímala, rozhlížel se kolem sebe. Pak je uviděl. Stará paní s ředitelem Hirayamou pomalým krokem kráčeli ke dveřím. Občas se zastavili a Hirayama dámě něco velmi procítěně povídal.

"Promiň, Yosuke, ale zkrátka jsem se nebavila," řekla žena zcela klidným tónem.

"Ale matko, myslel jsem, že máš Shawa ráda," zoufal si ředitel.

"Mám Shawa ráda, Yosuke, ale přece si nemyslíš, že nějaká hra mi může Takuyu nahradit."

S těmi slovy dáma prošla kolem Sawaie s jeho přáteli a opustila sál. Hirayama schoval obličej do dlaní. Působil tak zničeně. Sawai něžně Tsuru odstrčil a vydal se za ním.

"Stalo se něco, pane řediteli?"

"To nic, Wakato," otřel si ředitel slzy. "Tahat soukromé problémy na pozemek školy řediteli nepřísluší."

"Promiňte, ale vy už jste je sem zatáhl. Tím, že jste přivedl tu ženu," namítl Sawai.

Hirayama si povzdechl. "Dobrá, svěřím se ti, ale dělám to jen proto, že jsi chráněnec mého přítele pana Nagamineho. Míval jsem bratra, ale to už je dávno. Když se to stalo, byl můj bratr jen o pár let starší, než teď ty. Bratr býval usměvavý a společenský mladý muž, jenže v té době se něco změnilo. Dívka, s níž již několik let chodil, náhle zemřela. Bratra to zlomilo. Uzavřel se do sebe. Odmítal s kýmkoliv mluvit, mě a naši matku nevyjímaje. A pak jednoho dne zmizel. Mezi sousedy se špitalo o tom, že nejspíš spáchal sebevraždu, jenže matka tomu odmítla uvěřit. Dodnes se domnívá, že je můj bratr naživu a vyčkává na den, kdy se jí vrátí domů. Dokonce nedávno vypsala nemalou odměnu pro toho, kdo by jí ho přivedl zpět... Jenomže... já vím, že on nepřijde..."

"Jak to?" naléhal Sawai.

Hirayama mu věnoval tajemný pronikavý pohled. Poté znovu sklopil hlavu a pokračoval. "Viděl jsem, co se s ním stalo. Vybavuji si to, jakoby to bylo včera. Hledal jsem ho, a když jsem ho našel, klečel na kolenou a právě přísahal. Přísahal věrnost Helionovi."

"Helion... to jméno mi něco říká..."

"Samozřejmě, že ti něco říká!" zvolal ředitel a tvářil se u toho, jakoby byl Sawai úplně hloupý. "Helion je místní Black Leader."

Sawai vytřeštil oči. "Black... Leader..."

"Ovšem. V celém širém Japonsku žije jediný Black Leader a tím je právě Helion. Zrovna ve chvíli, kdy si mě bratr všiml, proťal ten démon jeho hruď svými drápy. Z posledních sil mě bratr prosil, abych utekl. A já to udělal. Bál jsem se, příliš jsem se bál toho muže. Helion měří skoro dva metry, chodí zahalen ve svém dlouhém černém plášti a na hlavě mu leží cylindr téhož zbarvení. Jeho vlasy mají barvu moře, které odráží jasnou letní oblohu a rovné vlny jeho kadeří se mu táhnou až k pasu. A ty jeho děsivé modře lakované nehty... dokáže je natáhnout do libovolných rozměrů, jsou jeho jedinou osobní zbraní. Podívej, chlapče, jaká mi při té vzpomínce naskočila husí kůže. Nikomu jsem neřekl, co jsem viděl, považovali by mě za blázna. Během svého vlastního pátraní jsem náhodou narazil na mladého muže jménem Nagamine Yozo. Netušil jsem, co je zač, ale on má takový vlídný úsměv. Je to osobnost, které jeden bezpodmínečně věří hned od prvního okamžiku a tak jsem se mu svěřil. Tehdy mě alespoň okrajově zasvětil do světa Aisee, a tak jsem se skutečně dozvěděl, co se s bratrem vlastně stalo. Avšak přísahal jsem, že to nikomu nepovím, ani vlastní matce. Ničí mě dívat se, jak na něho stále čeká, ale zkrátka jí nesmím povědět, že z jejího milovaného syna se stal Aisee, to nejde."

Chlapec posmutněl. Bylo tu té staré paní líto. Nevěděl, co by na to měl říct. Díval se panu Hirayamovi do očí a on se zase díval do těch jeho, pouze čekali, kdy se jeden z nich odváží promluvit. Jejich dilema však rozsekl jasný řinčivý zvuk zvonku.

"Měl by si jít, ještě máš vyučování," napomenul Sawaie ředitel.

"Samozřejmě. Na shledanou," rozloučil se hoch. Běžel za ostatními, kteří na něho stále čekali u východu a pak se společně vydali do třídy.

Pospíchali v naději, že stihnou být ve třídě dříve, než učitelka. Sawai už natahoval ruku, aby otevřel dveře, když vtom zahlédl Atsutu. Belhal se za nimi, přidržoval se stěny a byl celý bledý. Jeho tělo se chvělo. Náhle se mu podlomila kolena. Keitaro naštěstí stihl včas přiskočit, aby ho zachytil. Atsuta vypadal, jakože každou chvíli omdlí. Právě v ten moment přicházela k učebně učitelka. Když zahlédla hroutícího se Atsutu s klapáním podpatků popoběhla ke skupince.

"Co se mu stalo?" strachovala se.

"Nevíme," neříkala Tsuru.

"Buďte tak hodní a vezměte ho na ošetřovnu, dobře?"

Všichni tři přikývli. Sawai a Keitaro zvedli Atsutu na nohy a pozvolna s ním v doprovodu Tsuru kráčeli k ošetřovně.

Zdravotnice je požádala, aby chlapce položili na lůžko. Mezitím už Atsuta plně ztratil vědomí. Žena jej zkontrolovala vším, co měla po ruce. Pokaždé jen zakroutila hlavou. Pohladila ho po tváři a dlouze si ho prohlížela. Najednou už se netřásl, naopak oddechoval klidně jako děťátko.

"Řekla bych, že mu nic není," usmála se na chlapcovy kamarády. "Nemohu to říct s jistotou, ale myslím si, že ten hoch byl pouze unavený. Nevíte, jestli v poslední době pořádně spal?"

Keitaro a Tsuru jen pokrčili rameny. Sawai sklopil pohled. "Dneska ráno jsem ho potkal v kuchyni. Byl normálně oblečený, nevypadal, jakoby předtím spal."

"To by možná vysvětlovalo více věcí," pošeptala Tsuru Keitarovi do ucha.

"Dobrá. Nechám ho prozatím tady. Pokud chcete, jeden z vás tu s ním může zůstat, ostatní ale musí na hodinu."

"Zůstanu," nabídl se Sawai bleskurychle.

"Tak jo," přikývl Keitaro, vzal Tsuru kolem ramen a odešel s ní z místnosti.


Paní zdravotnice měla nějakou práci vedle v kanceláři, nechala otevřené dveře a pustila se do papírování. Sawai seděl na židli mezi Atsutovým lůžkem a oknem. Sledoval, jak se na dvorku dva ptáčci perou o žížalu a chvílemi se ohlížel po Atsutovi, aby ho zkontroloval. Slunce, které ještě ráno vypadalo, že bude vládnout celý den, nyní zakrývaly šedivé mraky. Okno bylo otevřené a Sawai mohl ve vzduchu cítit blížící se déšť. Opřel se o parapet a zamyslel se. Znovu mu přišel na mysl pan Hirayama, jeho maminka, bratr a Helion. Z tónu, jakým pane ředitel vyprávěl, mu Helion připadal jako nějaké monstrum z pekel.

Všiml si, že ve křoví se něco pohnulo. Ten pohyb vyplašil ptáčky, kteří raději žížalu pustili a odletěli do bezpečí. Z houští se vynořila postava. Sawai v něm rozeznával nějakého muže. Na sobě měl zašedlou potrhanou košili a béžově hnědé kraťasy nad kolena. Zdálo se, že jde o nějakého opilce. Jenomže se kolébal směrem ke škole. Když došel blíž, Sawai se polekal. Muž měl kolem krku a na rukou okovy spojené řinčivým řetězem. Tyhle okovy by už Sawai poznal kdekoli. Etten! To ale znamenalo, že ten muž byl Aisee. Sawai vytáhl z kapsy svůj mobil a zavolal Tsuru.

Keitaro a Tsuru mezitím seděli ve třídě a poslouchali květnaté a zajímavé vyprávění o japonské historii. Tsuru znuděně zívla a v duchu si přála, aby se stalo něco zajímavého. V tom jí zavibrovala taška. Vytáhla z ní svůj zvláštní komunikační přístroj. Okamžitě zvedla ruku a pořádala vyučující, zda může jít na toaletu, poté kvapně vyběhla z učebny. Zmáčkla tlačítko a přiložila si přístroj k uchu.

"Zlatíčko? Copak se děje?"

"Nechci tě strašit, ale máme tady problém," ozvalo se ze sluchátka. "Ke škole se blíží nějaký Aisee."

Tsuru málem překvapením vyjekla. Náhle jí stroj zavibroval u ucha. "Počkej, mám tu další hovor." Něco na tlačítkách namačkala a na displayi se zobrazily modrobílé blikající souřadnice.

Vtom vyběhl ze třídy Keitaro. "Pan Orinosuke nám poslal souřadnice, je tu Aisee," zvolal.

"Já vím," přikývla Tsuru. "Sawai mi volal. Prý se blíží ke škole. Je to tak, zlatíčko?"

"Ano," potvrdil Sawaiův hlas v přístroji. "Jde pomalu, ale i tak už je na pozemku školy. Co budeme dělat?"

"Co by? Já a Keitaro se o něho postaráme. Ty dávej pozor na Atsutu. Spoléháme se na tebe, zlatíčko, rozumíš mi?"

"Jistě, neboj se," řekl Sawai zachmuřeně a přerušil hovor. Znovu si položil hlavu na parapet a díval se, jak se ten Aisee přibližuje ke škole. Připadal si tak neužitečně jako ještě nikdy předtím. "Zůstaň, Sawaii. Sedni, Sawaii. To víte, že jo. Kdo minule zneškodnil toho Aisee? Já. Nechápu, proč se mám teď držet stranou," bručel otráveně.

Mezitím Tsuru s Keitarem vyběhli před školu, již odstranili Rion a stanuli před Aisee ve své skutečné podobě. Když je muž spatřil, zastavil se. Nejednalo se o žádného opilého starce, tvář toho Aisee vypadala zhruba na něco okolo dvaceti let. Oba si ho důkladně prohlíželi. Vzájemným pohledem si potvrdili, že oba myslí na to samé, mužovy rysy jim připadaly odněkud známé.

Skoro je překvapilo, že během doby, kdy zkoumali jeho tvář, nezaútočil. I nadále pouze stáli naproti sobě, Aisee se ani nepohnul. Tsuru už to nevydržela a vystřelila po něm ohnivou kouli. Teprve to donutilo muže k pohybu. Vyhnul se ráně a zase jenom stál. Dívka si nervózně skousla ret.

"Proč se nebrání?"

"Nemám tušení," zavrtěl Keitaro hlavou. "Takové chování jsem u Aisee ještě neviděl."

Muž stál na místě, přesto ty dva upřeně pozoroval. Zdálo se, že ani nemrká. Z těch jeho upřených očí běhal oběma mráz po zádech. Odmítali uvěřit, že by byl tak hloupý. Určitě něco chystá.

Sawai to celé sledoval. I jemu se to zdálo podezřelé, ani trochu se mu to nelíbilo. Přál si, aby mohl těm dvěma nějak pomoci, ale slíbil, že bude dávat pozor na Atsutu a tak byl odhodlaný slib dodržet.

Od okna jej odtrhlo tenoučké vzlykání. Starostlivě se ohlédl. Zarazil se. Atsuta ležel na lůžku stočený do klubíčka a plakal. Přistoupil k němu a zlehka mu položil ruku na rameno.

"Atsu?" oslovil jej tiše.

Chlapec neodpověděl. Po chvíli Sawaiovi došlo, že stále spí. Takže brečel ze spaní. Muselo se mu něco ošklivého zdát. Sawai přes něho natáhl přikrývku a smutně se pousmál. Skoro přestával věřit, že by kluk jako Atsuta mohl mít nějaké city a přitom právě v tento moment působil jako to nejzranitelnější stvoření, jaké kdy Sawai potkal. Tahle událost vrhala na Atsutu úplně nové světlo. Ať už má v sobě cokoliv, snaží se to zuby nehty skrýt před světem, ať to bylo, co chtělo, Sawai si přál to odhalit, možná by ho poté konečně pochopil.

Konečně začal hoch brát svůj úkol opravdu vážně. Rozhodl se, že i kdyby se venku zřítilo nebe, od Atsuty se nepohne ani na krok. Postará se o něho, přesně jak slíbil.

Keitaro a Tsuru zatím před budovou zkoušeli na Aisee různě útočit. Pokaždé se jen vyhnul a opět zkameněl. Jenomže jeho reflexi byly neuvěřitelně rychlé. I když se to pokusili na okamžik brát vážně, muž vždycky uhnul. Takhle by ten zápas nejspíš nikdy neskončil. Co ale udělat, aby Aisee vyprovokovali k útoku?

Keitaro se rozhlížel kolem sebe. Konečně ho něco napadlo. "Musíme ho dostat ke škole."

"Cože?" vyjekla Tsuru. "Zbláznil ses?!"

"Jenom ke zdi. Věř mi..."

Dívka polkla naprázdno, ale přikývla. Pálila po nepříteli jednu kouli za druhou. Postupně jej tak nutila ustupovat blíž a blíž ke školní budově. Keitaro vyčkával. Jakmile Aisee přešel hřiště a nechal se zahnat do kouta, spustil svůj plán. S pomocí telekineze zvedl do vzduchu jednu z fotbalových bran, které se na hřišti nacházely. Tsuru pochopila. Roztáhla ruce. Když Keitaro vymrštil branku na muže, vystřelila do obou stran svůj oheň. Aisee tentokrát neměl zkrátka kam uskočit. V panice uskočil dopředu, ale tím se akorát přiblížil bráně, která jej vzala s sebou zpátky ke stěně. Muž se dostal do pasti. Tsuru s Keitarem k němu došli, dívka se usmívala, luskala si, až jí při tom z prstů šlehaly jiskry.

"Řekla bych, že hra právě skončila. Tohle bude přímý zásah z minimální vzdálenosti, to zvládnu," ušklíbla se a připravila si plamen v dlaních.

"Být vámi bych to nedělal. Jinak zemřou," pronesl Aisee temným hlasem.

Tsuru už se napřáhla k poslednímu úderu. Keitaro na po ní rychle mrštil basketbalový koš. Blondýnka odletěla stranou, tvrdě dopadla na záda, přičemž ohnivou kouli vystřelila vzhůru k obloze. Ztěžka ze sebe shodila koš, posadila se a chytila se za břicho. Po bradě jí stekl tenký pramínek krve. Koš byl vážně těžký a narazil do ní velmi silně.

"Zbláznil ses?" prskala. "Chceš mě snad zabít?"

Chlapec ji však nevnímal. Klekl si k vězni a opřel se o horní tyč brány. "Kdo zemře?" ptal se vytočeně. "Tak mluv!" naléhal a trochu zatřásl s brankou.

"No oni," odvětil Aisee nezaujatě a ukázal před sebe.

Keitaro se otočil za sebe. Vytřeštil oči. Na hřišti se začínali shromažďovat studenti i učitelé, jejich oči byly vyhaslé, jakoby se z nich vytratil veškerý život. Každý držel v ruce něco ostrého, od kružítek na matematiku až po nože ze školní jídelny. Přidržovali si tyto předměty u krku, takže stačil jeden nešikovný pohyb a jejich životy by skutečně navždy vyhasly.

"Jak si to...?" nechápala Tsuru. Její tvář získala výraz absolutního zděšení. Náhle úplně zapomněla na veškerou bolest, soustředila se pouze na prázdné pohledy těch nebohých lidí, které jí naháněly husí kůži.

Její společník očividně sváděl vnitřní boj mezi zuřivostí a zoufalstvím. "Tak proto..." utrousil mezi zuby. "Proto si s námi nebojoval. Neměl si jak, protože nemáš zbraň. Ty jsi loutkář... tvou zbraň představuje manipulace s živými lidmi."

"Přesně tak. Přišel si na to. Už si o této schopnosti slyšel?" usmíval se spokojeně Aisee.

"Něco málo ano..." přiznal Keitaro. "Vím také, že každá lidská bytost, která se právě celým svým srdcem nesoustředí na něco jiného, je před loutkářem bezmocná."

"Ovšem... a kolik asi tak lidí v takové škole se přesně v tento okamžik nachází v takové situaci, že se plně soustředí na jedinou věc? Pět? Jeden? Nikdo? Tak či tak, většina je v mých rukách. Pokud se mi ještě jednou pokusíte ublížit, všechny je nechám zemřít."

"Jenomže," chvěla se Tsuru. "Pokud ovládá všechny lidi... pak Sawai..."

Keitaro polekaně vzhlédl k oknu ošetřovny. Jejich kamarád již u parapetu neseděl. Pokoušel se ho očima najít v davu, ale v ten moment již stála venku skoro celá škola. Najít v tom zástupu jediného chlapce bylo nemožné.

"Zlatíčko..." Tsuru se do očí nahrnuly slzy.

"Wakato," vydechl Keitaro a sklopil hlavu. Přišlo mu, že je za tohle všechno zodpovědný. Hlavním úkolem každé mise bylo ochránit nevinné před nebezpečím. Selhal. Stovky lidí, včetně jednoho člena agentury, padly do rukou krvelačného Aisee a on tomu nemohl nijak zabránit.