Kontrakt první - Ogura Aisee Agency

 Na světě existují města, která prakticky nikdy nespí a Tokyo je neodmyslitelně jedním z nich. Ovšem i přes veškerý život se té noci zdálo poněkud klidnější než jindy. Drobné hlasy lidí procházejících nočními ulicemi se směrem vzhůru ke střechám panelových budov stávaly neslyšnými a úplně nahoře již zcela zanikly. Mezi velikými obytnými domy se tyčily neskutečně vysoké prosklené stavby povětšinou vlastněné nějakou společností a přeplněné malými kancelářemi pro stovky až tisíce zaměstnanců. Jedna podobná budova postávala kousek dál od ostatních. Lehce se odlišovala tím, že na sobě nosila více zdiva než-li její skleněné sestry.

Na střeše této stavby posedával mladý kluk oděný v nebesky modrém plášti s vysokým límcem, který byl od pasu dolů roztřepený. Na každé straně se nacházel jeden pruh látky, který byl delší než ostatní a zakončený širším špičatým kusem tak, že připomínal šipku nebo šíp. Silný noční vítr cuchal chlapcovy už i tak rozcuchané vlasy. Jejich krkavčí čerň splývala s temnou noční oblohou. Vlnily se do všech stran jako dým z cigarety v ústech muže, který postával za ním.

Tento pán měl naopak své světle hnědé kadeře řádně učesané směrem dozadu a díky užití gelu s nimi vichr nic nezmohl. Oblečením působil jako nějaký vědec, na sobě měl totiž bílý laboratorní plášť a celkový dojem podtrhovaly brýle, v jejichž sklíčkách se odrážel jas města, což znemožňovalo pohledět muži do očí.

Těžko říci, zda hoch tušil, že ho někdo sleduje nebo kdy vlastně přišel. Seděl na patách na kraji střechy a hleděl na noční město ignoruje svého staršího společníka. Ten po asi čtvrt hodině odhodil cigaretu a udusil ji botou, poté přistoupil blíž k černovlasému snílkovi.

"Nepůjdeš už dovnitř?" zeptal se klidným, rozvážným tónem.

Chlapec neodpověděl. Ani se nepohnul. Vlivem světelného znečištění nebylo na nebi vidět jediné hvězdy. Záře města činila jejich výrazy ještě vážnější a temnější. Dole pod nimi bylo slyšet jedoucí proudy aut, ale jinak vládlo ticho. Všechen ten život pod nimi se zdál tak malý, titěrný a absolutně nepodstatný. A i když to vše sledovali shora, nemohli uniknout skutečné pravdě. Mohou stát jakkoliv vysoko chtějí, mohou být odlišní, speciální, ale ve výsledku jsou stále jen nedílnou součástí toho všeho. Součástí stejně nepodstatnou jako sám celek.

Po další asi minutě mlčení, hoch pomalu otočil hlavu směrem k muži v bílém. Tmou projel záblesk jeho pomněnkově modrých očí, které se dívaly naprosto prázdně, skoro až znuděně, jakoby jejich majiteli bylo na světě úplně všechno ukradené.

"Možná bych měl," zamručel hlasem, který působil zcela stejně jako jeho pohled. Poté se tedy s rukama v kapsách postavil. Naposledy se ztratil očima v nekonečné scenérii města, jehož noční jas se mu odrážel v očích jako plamen svíčky. Pak se konečně otočil, došel k muži a společně opustili střechu budovy.

Aniž by to tušili, někde tam za tou vší září, právě padala hvězda, taková ta, která plní lidem jejich nejtajnější sny. Jen těžko říci, zda dokázala vyplnit všechna ta nevyřčená přání tehdejší noci...

    Škola je místem, kam se mladí chodí vzdělávat. Také je nutí soustředit se na výuku, čímž lze občas uniknout ze spárů temných myšlenek. Stejně tak umožňuje setkání mezi jedinci, kteří by se normálně nejspíš nikdy nepotkali. A někdy, ale to je opravdu vzácné, napomůže setkáním, která se stanou skutečně osudovými.

    Slunce již vyšlo nad obzor. Ve vzduchu bylo cítit jaro. Všude voněly rozkvetlé sakury. Zpěv ptáků doprovázel mladé do škol, díky čemuž se jim šlo poněkud veseleji. Jemný větřík pozůstalý po nočním vichru nezbedně nadzvedával krásným školačkám sukně a vytvářel tak téma rozhovoru mnoha jejich mužských spolužáků.

    Atmosféra dne byla zkrátka radostná, všichni oplývali optimismem a dobrou náladou. Tedy až na tři studenty, kteří právě kráčeli směrem ke škole. Kolem nich jakoby se linula zvláštní pochmurná aura. Ostatní se za nimi raději neotáčeli, i tak si však o nich mezi sebou špitali, už jen proto, že je nikdy dřív ve škole neviděli.

    "Áchjóó, všichni na nás civí. To je nepříjemný," zívla jediná dívka z trojice, která šla mezi svými dvěma mužskými přáteli. Délku jejích vlasů by jí mohla kdekterá závidět, kadeře pyšnící se něžnou čistou blond barvou jí totiž dosahovaly až do úrovně kolen a to je měla vyčesané po stranách do dvou krásných vlnitých culíků.

    "Možná kdybys tolik nepokřikovala. Upoutáváš pozornost," napomenul ji jeden z jejích kamarádů. Vyhlížel dost vážně a dokonce tak i zněl. Na rozdíl od svého kolegy si dal patrně záležet na tom, aby si správně oblékl svoji uniformu. Všechny knoflíčky u košile i saka dopnuté, kalhoty řádně vyžehlené, kravata zcela bravurně uvázána.

    Za to jeho společník po dívčině druhém boku si ani nedal tu práci, aby si oblékl sako pořádně přes obě ramena, vázanku raději zapomněl doma a nejen, že měl rozepnuté sako, ale i pěknou část horních knoflíků na košili, takže stavěl slečnám na odiv i malý kus své holé hrudi.

    "Vždyť jsem doteď neřekla ani slovo!" bránila se dívka proti elegánově obvinění.

    "A bylo by lepší, kdybys v tom pokračovala. Nestahuj na nás více pozornosti, než je nutné, prosím."

    Děvče uraženě nafouklo tváře, ale už raději neprotestovalo. Zato jejich nepořádný přítel si povzdychl. "Oba jste tak otravní," mručel takřka neslyšně.

    Toho dne měli druháci první hodinu japonštinu. Učitelka japonštiny vždy chodila přesně načas. Ani dnešek nebyl výjimkou. Vešla do třídy se svým obvyklým, zcela profesionálním výrazem. Po pozdravu se postavila ke katedře.

    "Než začneme, mám pro vás novinu. Do vaší třídy přibudou noví spolužáci. Doufám, že je hezky přijmete mezi sebe." Po jejích slovech vstoupili do třídy tři noví žáci. Jedna dívka a dva chlapci. "Postupně se nám, prosím, představte. Nezapomeňte napsat svá jména na tabuli."

    "Jmenuji se Ogura Tsuru. Je mi sedmnáct. Ráda vás poznávám," ušklíbla se dívka, když dopsala své jméno.

    "Ogura Keitaro. Sedmnáct let," uklonil se mladý elegán s krásnými čokoládovými vlasy sepnutými nahoře na hlavě do krátkého ohonu.

    "Jsem Ogura Atsuta. Taky sedmnáct," zamručel poslední z trojice, jako kdyby ho to všechno neuvěřitelně obtěžovalo. Černé kadeře se mu nebezpečně vlnily do všech stran, pomněnkové oči se dívaly kamsi do ztracena.

    V učebně zavládl šum. Téměř všichni diskutovali o tom samém - jak je možné, že mají ti tři stejná příjmení. Kdyby byli sourozenci, nebylo by jim všem sedmnáct. Jedině, že by byli trojčata, jenomže nevypadali ani trochu podobně.

    "Dobrá, děkuji vám. Můžete se jít posadit. Keitaro třeba dozadu, Tsuru tady do druhé lavice a Atsuta před Wakatu. Výborně, teď si prosím otevřete učebnice na straně 87..."

    Každý z nováčků zaujal poněkud jiný postoj k výuce. Keitaro se bedlivě soustředil a dělal si spoustu poznámek, Tsuru okukovala své nové spolužáky, především zdejší kluky, a Atsuta si podepřel hlavu, nejprve se díval z okna, posléze se mu ovšem zavřely oči a on zmizel do sladké říše snů. Nelze soudit, zda postřehl, že hoch sedící za ním, kterého předtím učitelka nazvala Wakatou, z něho nespouštěl oči.

    Atsuta spal celou hodinu, Keitaro považoval každé slovo učitelky za podstatnou informaci, takže ve výsledku jediný, komu čas utíkal nesnesitelně pomalu, byla Tsuru. Během svého šmírování chlapců se zastavila pohledem na Wakatovi. Normálně by se možná zamýšlela nad tím, proč ten kluk tak civí na jejího parťáka, ale jelikož to byla ona, hlavou jí běhaly úplně jiné myšlenky.

    "Ten je docela zajímavej. Zajímalo by mě, jak asi vypadá bez těch přitroublých brýlí," špitala si sama pro sebe.

    Wakata patřil k nejvyšším chlapcům ve třídě. Krátké zrzavé vlasy mu zářily na hlavě jako slunce. Měl poměrně široká rameno, takže se dalo předpokládat, že pod uniformou nebyl takové párátko jako Keitaro a Atsuta. Třeba by působil i docela přitažlivě, jenomže brýle s kulatými sklíčky se k jeho postavě absolutně nehodily. Dělaly z potencionálního sportovce přitroublého ňoumu.

    Konečně zazvonilo na přestávku. Tsuru se okamžitě zvedla a cupitala k Wakatově lavici. Tsuru se ve skutečnosti vyjadřováním ani povahou neřadila mezi křehké dívenky, ale navenek tak rozhodně vypadala, navíc stejně jako mnoho žen se chytala každé příležitosti k prožití vášnivého románku.

    "Ahoj, ty jsi Wakata, viď?"

    Hoch k ní zvedl hlavu. Očividně jej vytrhla z hlubokého zamyšlení. Změřil si děvče očima a s úsměvem na rtech přikývl.

    "Ano," řekl souhlasně a postavil se, aby jí nabídl ruku. "Wakata Sawai. A ty jsi Ogura, že?"

    "Přesně tak. Ogura Tsuru," oplatila mu dívka úsměv a stiskla podávanou ruku.

    "Odpusť, Oguro, rád bych se s tebou bavil déle, ale měli bychom jít. Další hodinu je tělocvik a my se musíme převléct."

    Tsuru se trošku začervenala a kývla, že rozumí. Vybavila si, jak jí Keitaro od rána nabádal, aby si pořádně nastudovala rozvrh hodin. Nelíbilo se jí, že měl ten vážný ksicht, jak jej často nazývala, jako vždy pravdu.

    Keitaro došel vzbudit Atsutu a odešli se zbytkem kluků, zatímco Tsuru následovala dívky do jejich šatny. Ten den hráli na školním hřišti volejbal. Tsuru se zlobila, že to chlapcům tak trvá. Když však nakonec dorazili, div úžasem nevyjekla. Její ženské instinkty ji neklamaly, uniformy na tělocvik ukazovaly hochy v celé jejich kráse, což dokázalo, že Wakata Sawai má doopravdy nádherné tělo. Tsuru schovala obličej do dlaní a poskakovala na místě jako blázen. Poté si však škvírou mezi prsty něčeho všimla. Sawai opět upíral oči na Atsutu. Tentokrát už to nemohlo uniknout ani jí. Studenti se rozdělili do čtyř týmů. První zápas sehrál tým, v němž se ocitl Sawai, proti týmu, kam byl přiřazen Atsuta. Keitaro a Tsuru skončili ve stejném týmu a momentálně čekali na lavičce, až přijdou na řadu.

    Tsuru už se nadechovala, aby něco řekla, ale Keitaro ji předběhl. "Nepřijde ti zvláštní, jak se ten zrzek dívá po Atsutovi?" zeptal se.

    "Chtěla jsem se tě zeptat na to samé. Je to zvláštní. Má takový podezřívavý pohled. Mohl by snad..."

    "V okolí jiná agentura není a obyčejní lidé nejsou do těchto věcí zasvěceni. Jedině, že by to byl další Aisee, to by ovšem znamenalo, že ho sem nasadil Helion."

    "To není možné, ne?" oponovala Tsuru s náznakem obav v hlase. "Ředitel školy je přeci Yozův známý. Nepřijal by na svoji školu někoho, koho by si v tomto ohledu řádně neprověřil."

    "Doufejme. Je pravda, že ředitel není osoba nějak zvláštně prověřená a tím pádem bychom ji neměli brát za až tak důvěryhodnou. Ovšem pokud pan Nagamine tomu chlapovi věří, tak potom i já."

    Tsuru věnovala Keitarovi dlouhý pohled. Věděla moc dobře, jaké pouto spojuje Keitara s Nagamine Yozou, i tak ji to celé nepřestávalo udivovat.

    Týmy se brzy prostřídaly. Atsutův tým proti Sawaiovi velmi bleskově prohrál. Bylo patrné, že se Atsuta vůbec nesnaží, zatímco Sawai vypadal, jakoby se na tom hřišti narodil. Tsuru dost rychle zapomněla, o čem se to s Keitarem bavili. Její tváře rudly a s nadšením Sawaie povzbuzovala. Připadal jí během hry až nesnesitelně sexy, což nejspíš nebyl pouze její názor, jelikož ostatní děvčata se chovala úplně stejně.

    Nyní proti sobě stanuly dva zbývající týmy. Tsuru dala do zápasu všechno, zato Keitaro přistupoval k celé věci čistě věděcky. Ve výsledku se přeci jen dívčino úsilí vyplatilo a jejich tým vyhrál. Následně oba poražené týmy soupeřily proti sobě o třetí místo. Tsuru nepatrně zamávala na Sawaie, který seděl pár laviček od nich. Ve chvíli, kdy na ni Sawai nazpět mrkl svýma svůdnýma smaragdovýma očima, věděla, že je po uši zamilovaná.

    V ten moment jí v kapse něco zabrnělo. Vytáhla z ní přístroj, který trošku, ale skutečně jen velmi zdánlivě, připomínal mobilní telefon. Podívala se na display a vytřeštila oči.

    "To je Kaga. Někde v blízkosti školy se pohybuje Aisee. Máme jít před školu a počkat tam na ostatní. Je to rozkaz."

    Keitaro dal znamení Atsutovi. Ve chvíli, kdy to hoch postřehl, se v jeho pomněnkových očích cosi zablesklo, poté se zřítil k zemi. Učitel okamžitě zastavil zápas.

    "Je mi nějak mdlo," bručel Atsuta tiše. Mezitím už k nim přiběhli Keitaro a Tsuru.

    "Vezmeme ho na ošetřovnu," nabídla se Tsuru rychle. Učitel souhlasil, takže zápas musel pokračoval bez Atsuty. Trojice rychle uháněla pryč z hřiště. Sawai se za nimi dlouho díval. Celé se mu to někam nezdálo. Obhlédl situaci. Když zjistil, že učitel dění na lavičkách absolutně ignoruje, vydal se pomalu směrem, kudy odešli ti tři.

    Jakmile se ztratili z dohledu vyučujícího, dali se do běhu, tedy lépe řečeno Keitaro a Tsuru se dali do běhu. Atsuta kráčel znuděně za nimi. Pochopil sice, co se děje a jak je situace vážná, ale to neměnilo nic na tom, že ho to neskutečně obtěžovalo.

    Keitaro a Tsuru se zastavili před školou. Rozhlíželi se kolem sebe. Měli všechny smysly nastražené.

    "Ten had plešatej psal, že Aisee je někde blízko," připomněla Tsuru s využitím další ze seznamu svých velmi milých přezdívek, které lidem ve svém okolí milosrdně udělovala.

    "A to blíž, než jsme si mysleli," pronesl Keitaro a ukázal nahoru k obloze. Tsuru málem vyjekla.

    Nad nimi se vznášela zvláštní bytost nebo to byly dvě bytosti? Když se podívali pořádně, zjistili, že se jedná o dívku a chlapce jen o něco mladší, než byli oni. Něco na nich přeci jen nevyhlíželo normálně. Stáli ve vzduchu blízko u sebe a jejich ruce, které k sobě měly nejblíž, byly spojené. Respektive místo dvou rukou se mezi nimi nacházelo cosi, co připomínalo bílé kostěné dělo. Ti dva vypadali neskutečně podobně. Jejich rysy i oči byly takřka stejné, vlasy v barvě jarní trávy se lišily pouze délkou. Chlapci v podobě nespočtu malých copánků spadaly na ramena, zatímco dívka je měla zčesané doleva do hustého culíku, který jí končil u pasu. Oblečení obou tvořily přiléhavé černé kraťásky a dlouhé volné tílko stejné barvy.

    "Co to má být?" zvolala Tsuru.

    "Dvojčata," vydechl Keitaro užasle.

    "Co prosím?" nechápala dívka.

    Keitaro jí věnoval pohled. "Vzpomínáš, jak nám pan Orinosuke vyprávěl o dvojčatech, ne? Byl tím tenkrát úplně unesený. Podle jeho slov, vědci z nějaké švédské agentury nedávno přišli na to, že duše dvojčat jsou velmi úzce propojeny a tím pádem, jsou-li přetvořeny v Aisee, nestanou se z nich Aisee dva, nýbrž jeden. Řekl bych, že tohle je jasný příklad toho, jak to ve výsledku vypadá."

    "Blééé," oklepala se Tsuru. Keitaro na ni nechápavě pohlédl. "Jen jsem si něco představila. Některé dívky se mě v šatně ptaly, zda jsme ty, já a Atsuta trojčata. Ta představa, že bych měla tělo spojené s vámi dvěma, je víc než odporná. No nic, jsem velice ráda, že součástí mojí rodiny nejste, ale teď bychom se měli postarat o tu věc."

    Tsuru se usmála. V ten moment se její tělo začalo chvět, jakoby byla pouze odraz na vodní hladině, do níž někdo před chvílí hodil oblázek. Po chvíli se roztříštilo jako kusy skla a za těmi střepy stála Tsuru, ale vypadala jinak. Měla na sobě lehké sněhově bílé šaty zúžené u pasu, od půlky stehen byla ovšem jejich suknice roztrhána na různě dlouhé proužky látky, které se směrem od středu prodlužovaly. Její culíky se nezbedně vlnily ve vzduchu jako dým. Ohnivě rudé oči nespouštěla z nepřítele. Na rtech jí stále kvetl úsměv. Největší zvláštností však byly okovy, které se nacházely na jejích zápěstích, z každé ruky jí volně visel krátký řetěz.

    Keitaro se na svou společnici zamračil. "Pan Orinosuke nám přikázal čekat, než dorazí ostatní. Takhle na nás akorát strhneš pozornost té věci."

    Nemýlil se. Jakmile se dívka proměnila, dvojčata upřela zrak k zemi, kde zahlédla svou kořist. Namířila dělo přímo proti nim. Jeho bílé zbarvení dostávalo oranžový nádech, jako kdyby se zbraň rozehřívala k palbě. A vskutku brzy vystřelila. Keitaro i Tsuru se ale ráně mrštně vyhnuli.

    "Není čas čekat. Co když ten Aisee napadne nevinné lidi?! Musíme se o něj postarat dřív, než se dostane do školy! Tak ze sebe shoď ten Rion a pojď mi pomoct!" rozkřikla se Tsuru, poté se vší silou odrazila od země. Vyskočila doopravdy vysoko, ještě o trošku výš, než na jaké úrovni se vznášela dvojčata. Široce se usmála. "Těší mě. Není vám tady nahoře zima? Co se trošičku ohřát?!" Po těch slovech ve svých dlaních vytvořila malou ohnivou kouli a mrštila ji proti Aisee. Následně udělala salto vzad a velice elegantně přistála zpátky vedle Keitara. Vzhlédla vzhůru, k jejímu zděšení však její oheň nezpůsobil nepříteli vůbec žádné škody.

    "Tvá moc na ně nezabírá. To znamená jediné, tenhle Aisee má uzavřenou Přísahu. Schopnosti podřadného Aisee bez Kontraktu jsou tady zcela k ničemu," konstatoval Keitaro.

    "Tak s ním něco udělej ty, když jsi tak chytrej!" okřikla jej uraženě Tsuru.

    Mezitím, co se tak rozčilovala se nepřítel připravil k další palbě. Keitaro musel Tsuru rychle odstrčit, jinak by se zásahu nevyhnula.

    "Bojovat s ním se zcela příčí daným rozkazům," pronesl Keitaro tichým potemnělým hlasem. "Přesto protokol praví, že je-li ohrožen život přítele, všechny rozkazy se ruší. Tsuru je moje kamarádka, ale ty ses jí pokusil ublížit. Připrav se na odvetu. Nechť je tvá duše spasena, nebohý Aisee."

    Keitarovo tělo se začalo mihotat stejně jako předtím Tsuřino. I jeho obraz se roztříštil. Keitaro byl oděn do černých kalhot a bílé košile, která by mu normálně sahala ke kolenům, ale od pasu se látka rozdělovala na tenké vlnité pruhy. Chlapcovy kadeře se rozpustily a vlnily jako vlny na moři. Výraz světlounce hnědých očí zůstával kamenný, přesto se v nich zračila špetka jakési nenávisti. I jeho ruce svazovaly okovy, byly však jiné, než u Tsuru. Řetězy byly dlouhé a táhly se ke krku, kde byly připevněny ke kroužku na kovovém obojku, jenž obepínal Keitarův krk. Z kroužku kromě těchto dvou řetězů vedl ještě jeden, ten však zůstával volně svěšený směrem k zemi.

    Keitaro natáhl levou ruku. Jeho rozevřená dlaň ukazovala na větší kámen, který ležel u cesty. Kámen se najednou pohnul. Keitaro prudce mrštil paží směrem k nepříteli, stejným směrem se rozletěl i balvan. Aisee se trošku polekal, ale na poslední chvíli se kameni vyhnul.

    "Je mrštný! Musíš po něm hodit něco většího!"

    "Na větší předměty nejsem v současné chvíli dostatečně silný," kroutil Keitaro hlavou.

    "Nejsi dost silný?! Tak k čemu ti ten zatracený Kontrakt vlastně je, ty budižkničemu?!" naštvala se Tsuru.

    Keitaro se zamračil. "Moc dobře víš, že nemohu vyvinout svoji plnou sílu, pokud není můj Master poblíž."

    "Musíte tolik křičet?" ozval se za nimi otrávený hlas. Oba se prudce otočili. Na scénu právě dorazil Atsuta. Prolétl celou situaci očima, v jeho tváři to ovšem nevzbudilo sebemenší zájem.

    "Je milé, že ses taky dostavil, ale tvoje moc je nám stejně k ničemu. Ten Aisee má uzavřenou Přísahu, Aisee bez Kontraktu jako ty a já jsou proti němu bezmocní," postěžovala si Tsuru. "Jediný, kdo mu může čelit, je Keitaro, jenomže tady není Yozo, aby mohl vážnej ksicht využít svoji plnou sílu."

    Aniž by to postřehli, dvojčata opět nažhavila dělo a vypálila proti nim další střelu. Tentokrát si toho nikdo z nich nevšiml dostatečně rychle, aby mohl sebe a ostatní dostat z nebezpečí. Nemohli udělat víc, než si před září střely instinktivně chránit oči.

    Říká se, že smrt přichází pomalu, ale tohle trvalo už přeci jen nějak dlouho. Ta rána už tu určitě měla dávno být. Příliš dobře znali ten pocit, jaké to je, když zemřete, než aby na okamžik zaváhali, zda už nejsou mrtví. Opatrně otevřeli oči. Čekalo je překvapení. Před nimi se pozvolna otáčel veliký jasně červený japonský deštník. Nerozuměli tomu, dokud nespatřili, kdo jej drží. Majitelem deštníku byl maličký hoch. Černou barvu jeho vlasů přerušovaly hnědé melíry, na sobě měl béžové montérky, na nichž jasně vynikaly skvrny od oleje. Ohlédl se po třech překvapených studentech a zazubil se, z úst mu trčela zapálená cigareta.

    "Isozaki Shoin jako vždy zachraňuje situaci," prohlásil hrdě. Jeho překvapivě hluboký hlas prozrazoval, že se očividně nejedná o malé dítě, jak by se mohlo na první pohled zdát, spíše šlo pouze o člověka skutečně titěrného vzrůstu.

    "Pane trpaslíku, objevil jste se jako na zavolanou!" zajásala Tsuru.

    "Mockrát jsem vás žádal, slečno Tsuru, abyste mě takto neoslovovala."

    "Vzdej to, s tou je to marný. A to ty jsi na tom s tou přezdívkou ještě docela dobře," bručel Atsuta. Okamžitě za to schytal od Tsuru ránu do hlavy.

    "Každopádně tu teď máme trošičku jiný problém." S těmi slovy Shoin zavřel svůj pancéřový deštník a vzhlédl k obloze. Aisee se právě rozkoukával z toho, co se to vlastně stalo. "Pane Keitaro, budeme potřeboval vaši pomoc," pronesl Shoin rázně.

    "Ale já nemohu použít svoji plnou moc, když tu není můj Master," namítl oslovený chlapec.

    "Mluvil tu snad někdo o mně?" Všichni se otočili. Tsuru se rozzářila, cítila, že jsou zachráněni. Atsuta se příchozímu odmítal pohlédnout do tváře. Keitarovi se po tváři rozlil zvláštní zcela neobvyklý úsměv, jakoby se mu právě navrátil nejlepší přítel, o němž si měsíce myslel, že je po smrti.

    "Pane Nagamine, tak přeci jen jste dorazil."

    "Tušil jsem, že mě budeš potřebovat," usmál se přívětivě příchozí. Jeho vlídný pohled, ačkoli skryt za obroučkami brýlí, probudil podivný hřejivý pocit snad ve všech přítomných, kromě Atsuty, který se i nadále tvářil otráveně. Slabý jarní větřík si pohrával s dlouhým bílým laboratorním pláštěm, do nějž byl muž oděn, s jeho dozadu nagelovanými hnědými kadeřemi však nezmohl nic. "Nuže, už to tu ukončeme, ať se můžete v klidu vrátit do vyučování."

    Nagamine Yozo natáhl před sebe paži. Volný řetěz, který visel z Keitarova obojku, se začal bleskurychle natahovat, až jeho konec přistál v Nagamineho otevřené dlani. Nagamine za něj prudce zatáhl, čímž si přitáhl Keitara k sobě. Stáli tak blízko, že se téměř dotýkali špičkami nosů. Nagamine se ztratil pohledem kdesi hluboko v Keitarových očích. "Poraz ho, Keitaro," pronesl tiše.

    "Jak poroučíte, Mastere," přikývl lehce Keitaro a odkočil o pár metrů dál. Jeho řetěz se natahoval v závislosti na tom, jak moc se od Nagamineho vzdálil, tím pádem jeho konec svíral Nagamine stále ve své ruce. Keitaro zavřel oči a natáhl do stran obě paže. Stáli na příjezdové cestě ke škole, po obou stranách parkovala auta. Hoch lehce nadzvedl paže, stejně tak se nadzvedla i parkující auta. Dvojčata si toho moc dobře všimla. Došlo jim, že na ně chce Keitaro zaútočit, a tak proti němu namířila své dělo. Zbraň se pozvolna rozehřívala, Keitaro si dával načas. Když se plně ujistil, že má situaci pod kontrolou, rozmáchnul se a vymrštil auta do vzduchu přímo proti nepříteli. Dvojčata vypálila ve stejný okamžik, kdy k nim hromada aut dorazila. Auta letěla z obou stran, nedalo se vyhnout, jejich náraz způsobil obrovský výbuch a Aisee zůstal přímo uprostřed něho, ba dokonce mu ještě dopomohl vlastním střelivem. Kusy aut postupně dopadaly na zem, nakonec se k zemi zřítil i Aisee. Dívka i chlapec leželi vedle sebe, oblečení měli sežehnuté a kůži umouněnou od popela. Jejich tělíčka působila bezvládně. Teprve nyní si je mohli všichni pořádně prohlédnout. Oba dva měli kolem zápěstí a na krčkách stejné okovy jako Keitaro, akorát jejich volné řetězy byly propojeny dohromady dalším kovovým kolečkem, z nějž dál vedl jediný volný řetěz.

    "Musíme je vzít do agentury a říct Kagovi, aby se na ně podíval a zničil jejich Etten," řekl rozhodně Shoin, který se jako první probral ze zaujetí.

    "Máš pravdu, příteli," usmál se Nagamine mile a natáhl ruku, aby dívenku pohladil po tváři, vtom se však tělíčka dvojčat začala potápět do země. Na obloze se zablýsklo, kolem se rozezněl zlověstný smích.

    "Helion," utrousila dopáleně Tsuru.

    Nagamine se je pokusil vytáhnout, ale bylo již příliš pozdě. Omráčený Aisee zmizel pod zemí. Nagamine zlostně udeřil pěstí do trávy. Keitaro k němu poklekl a položil mu ruku na rameno. Smích postupně odezněl a nebe se znovu vyjasnilo. Tentokrát zase prohráli.

    "Promiňte," ozvalo se jim za zády. Pětice se rychle ohlédla. "Promiňte, ale můžete mi vysvětlit, co se to tu právě stalo?"

    Kousek od nich postával Wakata Sawai očividně naprosto vyvedený z míry. Hleděl z jednoho na druhého a absolutně ničemu nerozuměl.

    "Sawaii, ty si nás sledoval?" zakňučela Tsuru dotčeně. "Ale zlatíčko, to se přeci nedělá."

    "Kolik si toho viděl, Wakato Sawaii?" ptal se ho Keitaro přísným tónem. Netvářil se nadšeně, to ovšem nikdo z přítomných.

    "No... řekl bych, že ve své podstatě všechno," přiznal Sawai. Pohledy, které na něho ostatní vrhaly, jej znervózňovaly.

    Nagamine se postavil na nohy a zabodl se pohledem přímo Sawaiovi do očí. "Jmenuji se Nagamine Yozo, jsem ředitelem agentury Ogura Aisee Agency a budu tě nucen požádat, abys šel se mnou, chlapče."

    Sawai polkl naprázdno. Někde hluboko uvnitř cítil, že dnešním dnem se jeho život od základů změní, ale netroufal si říct, zda to bude změna pozitivní či nikoliv.