Střepy nesváru (II.)

 "Jak si jen mohl být tak hrubý?!" vyjel Noel na bratra, když se vrátil do bytu. "Slečna Maynardová pouze potřebovala něčí pomoc, tak jsem se jí ochotně nabídl, co je na tom špatného?"

Leon se přísně zašklebil. "Tobě asi vážně nedochází, co je ta tvoje úžasná slečna Maynardová zač, viď?"

"Nová nájemnice paní Connorové, co jiného by byla?" nerozuměl Noel otázce.

"Zamysli se," nabádal jej bratr. "Je mladá, krásná a má kufr plný věcí, přesto hledá útočiště zrovna tady. Všechno nasvědčuje tomu, že dokonalá slečna Maynardová je ve skutečnosti úplně obyčejná coura."

"Jak se opovažuješ o Luise takhle mluvit?!" rozkřikl se Noel.

"Jo tak ona je to najednou Luisa, kdy jste si potykali, prosím tě?" ušklíbl se Leon ironicky.

Tohle už Noel nemohl vydržet. V očích se mu nahromadily slzy. "Ty jsi vážně bezcitný parchant!" křikl a zalezl si pod stůl, kde se rozplakal.

"Co to do tebe proboha vjelo, Leone?" osočila se na něho Bell, zatímco Madeleine utíkala za Noelem, aby ho utišila.

"Já prostě jen nechci, aby se můj bratr scházel s nějakou kurvou. Snažím se ho chránit."

"Pouze jí pomáhal s kufrem, Leone," přidala se Madel, aniž by vylezla zpod stolu.

"Vy jste neviděli, jak se na ní díval," sevřel Leon zoufale ruce v pěst. "Hleděl na ni jako na svatý obrázek. V životě nedovolím, aby se můj bráška zamiloval do nějaké běhny, která mu pak zlomí srdce."

Na to už děvčata nic neřekla. V místnosti zavládlo nepříjemné ticho, které narušovalo jen Noelovo vzlykání.

"Nemáš jediný důkaz, že je to prostitutka," špitl nakonec.

"Bože, Noeli, nezáleží, jak moc se zahalí, profesionální štětku poznám na první pohled," trval Leon na svém.

Mezi odpolednem a večerem, krátce před večeří, Leon prohlásil, že zajde na trh a snad tam za pět prstů sežene nějaké pečivo ke zbytku toho masa, které jim tenkrát po třech dnech lopocení přinesl Edward.

Po jeho odchodu se prakticky nic nezměnilo. V místnosti bylo ticho. Od polední hádky Leona a Noela se celá domácnost omezila na několik málo základních vět. Arabella u plotny připravovala maso, Madeleine posedávala na posteli a dívala se z okna ven na ulici. Noel seděl na židli a nervózně poklepával prsty do stolu.

Ticho narušilo hlasité zavrzání židle, když nakonec vstal. "Na chvíli odejdu, já... Musím najít Leona, potřebuji se s ním usmířit," řekl se zaváháním.

"To je výborný nápad," rozzářila se Madeleine.

"Tak já padám," prohlásil a kvapně vyběhl z bytu. Zhluboka se nadechl a tichými krůčky se vypravil po schodech. Ne však dolů a ke vstupním dveřím, nahoru do čtvrtého poschodí.

On a Leon asi jako jediní z celé party uměli číst, což se pro něho nyní ukázalo jako veliká výhoda. Dveře se jmenovkou "Luisa Maynardová" poznal velice snadno. Chvíli před nimi jen nejistě přešlapoval, nakonec s nebojácným výrazem ve tváři zaklepal. Nějakou dobu trvalo, než se otevřely. Luisa vykoukla na chodbu. S šokovaným výrazem ve tváři se zahleděla na Noela.

"Noeli? Bože... Vůbec byste tady neměl být. Pokud na to přijde váš bratr..."

"To je v pořádku," zarazil ji Noel. "Nachází se zrovna mimo ubytovnu. Nepřijde na to. Což mi připomíná, měl bych se vám za něho omluvit. Občas se chová vážně nevychovaně a vytváří si o lidech předčasné názory."

"Hádám, že o mně si zrovna nejlepší první mínění neudělal," povzdechla si Luisa.

"Bohužel. Ale já si nemyslím, že jste špatná žena. Odpusťte mi tu drzost, mohu se pozvat dál?" požádal hoch nesmělým tónem.

"Jsem to ale nevychovaná, takto vás nechat stát ve dveřích! Jen pojďte dál, pojďte," ulekla se slečna Maynardová a uvolnila Noelovi cestu, aby mohl projít dovnitř do jejího bytu. "Toho nepořádku si nevšímejte, ještě se mi nepodařilo vše vybalit."

Před Noelovýma očima se vyskytl malý byteček přibližně stejně vybavený jako ten jejich. Luisin veliký kufr ležel rozevřený na posteli. Zdál se být plný oblečení. Několik kousků bylo odloženo i na stole. Dívka rychle pospíchala k němu, sebrala z něj veškeré šaty a odložila je na postel, aby mohla hostu nabídnout místo u stolu. Noel jej s plachým úsměvem přijal.

"Máte spoustu šatů, že? Poslyšte, co vás přivedlo právě sem? Chci říct... tohle není zrovna místo, kde by bydlela úplně nóbl společnost..."

"To je dlouhý a velice nudný příběh," usmála se a vyhrabala z kufru dva hrníčky pečlivě zabalená do papíru. Rozbalila je a ukázala Noelovi. Uvnitř každého z nich se nacházelo několik sáčků s čajem. "Smím vám nabídnout?"

"To je vážně čaj?! Ten jsem neměl ani nepamatuji!" užasl Noel s vykulenýma očima.

"Beru to jako ano," zasmála se Luisa a vydala se postavit na čaj.

"Nechte mě hádat! Jste zkrachovalá divadelní herečka! Ubytovala jste se zde jen přechodně, než opět najdete práci!" rozvášnil se chlapec, kterého představa teplého sladkého čaje úplně vyvedla z míry. U nich v bytě se pila vždy pouze voda a ta ještě k tomu nebyla nijak extra čistá.

"Tak... nějak," ušklíbla se dívka nejistě, aniž by věnovala Noelovi jediný pohled.

"Já to věděl! Věděl jsem, že jste počestná mladá žena," zazubil se Noel vítězně. Cítil se spokojeně, jelikož on měl pravdu a Leon se mýlil.

Luisa mezitím postavila před něho na stůl hrnek s čajem a přisedla si naproti němu. Po celou dobu si spolu povídali. Smáli se. Noel si už dlouho nepřipadal takhle uvolněně. Většinou se choval odtažitě, styděl se mluvit a to především před cizími. Ale s Luisou to bylo jiné. Měl pocit, že může říct cokoliv a ona ho pochopí, zasměje se a doplní jeho slova nějakým roztomilým komentářem. Připadal si, jakoby toho za celý měsíc nenamluvil tolik jako tady během třiceti minut. Nerozuměl tomu. Občas se zasekl a poníženě se začervenal. Tichounce se omlouval, že mu to moc mluví, ale Luisa jej pobízela, aby se nestyděl a hovořil dál.

Když dopil svůj čaj, poděkoval za pohoštění a rozloučil se s tím, že se musí vrátit dříve, než přijde Leon. To dívka chápala. Doprovodila jej alespoň ke dveřím.

"Děkuji za krásný podvečer. Dlouho jsem se takhle nezasmála."

"No... Totiž... To já děkuji vám, slečno Maynardová," zrudl Noel při pohledu do jejích krásných hlubokých očí.

"Luiso. Prosím, říkejte mi Luiso. Bylo by mi ctí smět vás považovat za svého přítele," usmála se Luisa a podala mu ruku na znamení přátelství.

"Tak... dobře... Luiso," zakoktal se Noel a ruku jí stiskl.

"Noeli," pokývla mu a s tím se už doopravdy rozloučili.

Hoch sešel schody a zastavil se až přede dveřmi. Už se chystal zaklepat, ale pak si vzpomněl, jak mu za to Arabella posledně vynadala, tak prostě vzal za kliku a vešel. Ulevilo se mu, když viděl, že Leon ještě není doma.

"Tak co?" vyzvídala Madeleine překvapená, že nepřišli spolu.

"Nenašel jsem ho," špitl Noel, aniž by se jí podíval do tváře.

"Alespoň se posaď a sněz si večeři," skočila jim do toho Bell a položila na stůl misku. Noel bez jediného slova přisedl ke stolu a pustil se do jídla.