Svitek čtvrtý - Osud a Tajemství

 Bělostná záře oslnila netvory i Tai-Yanga. Než se stihli rozkoukat, zvíře elegantně setřáslo nemrtvého protivníka z hřbetu. Výhružně zahrabalo kopyty, přičemž však opatrně couvalo směrem k bezpečí lesního porostu. Šupiny černé jako noc se mu třpytily deštěm. Nyní mokrá a zplihlá hříva se pyšnila svou královskou modří stejně jako chlupy na ocase i jediný paroh vyrůstající zvířeti z čela. Zakalené oči se vyplašeně rozhlížely kolem sebe. Tai-Yang nikdy nic tak krásného neviděl. Okouzleně na magického tvora hleděl.

"To je... kirin," vydechl užasle.

Po chvíli si něco uvědomil. Jeho osud. Kirin mu pomůže zachránit Kuana ze zajetí. Jenže tím kirinem byl chlapec, který mu již pomoc nabízel a on ji odmítl. Ale vždyť to nedává smysl. Ten malý slepý chlapec se přímo před jeho očima změnil v mystické zvíře. Co to má znamenat?

Bohužel více času na své úvahy nedostal. Nestvůry se probraly ze zaskočení a opět se vrhaly na něj i na toho nebohého živočicha. Tai-Yang pevně sevřel trojzubce v rukou. Rozdával jednu smrtící ránu za druhou. Nepřátelé se sypali k zemi ve formě maličkých zrníček písku. Brzy se probojoval až k Utekimu, či kdo to vlastně byl. Poslední pochodující mrtvola dostala zásah těsně předtím, než zabodla své kopí kirinovi do boku.

Zhluboka oddechoval. Po tváři mu stékal pot. Stál stále v pozici, v jaké do příšery bodl a díval se zvířeti přímo do očí. Poznával jejich zašedlou barvu, nepřítomnost, s jakou se na něho upíraly. Ten kirin byl rozhodně slepý. Co víc, byl to určitě Uteki.

"Uteki...?" zašeptal Tai-Yang do větru.

Zvíře sklopilo hlavu. Poté se od jeho rohu vrátila znovu ta známá záře. Mladý hoch vyčerpaně padl do trávy. Tai-Yang odhodil zbraně a rychle si klekl k němu. Odhrnul mu z čela vlásky a upřel zrak do jeho tváře. Všiml si něčeho zvláštního. V místě, kde kirinovi vyrůstal z hlavy paroh, měl Uteki jakousi podivnou jizvu. Pak mu došlo, že to není jizva. Byl to malý tmavě modrý kamínek vsazený do chlapcova čela jako do vzácného prstenu. Z myšlenek jej vytrhlo tiché vzlykaní. Teprve teď zpozoroval, že Uteki pláče.

"Omlouvám se," vzlykl. "Nezlob se na mě."

Tai-Yang si povzdechl a pohladil Utekiho po havraních kadeřích. I jeho vlasy vyhlížely neobvykle, což ale Tai-Yang postřehl už při prvních setkání s tímto klukem. Černé, lehce zvlněné pramínky téměř se dotýkající jeho ramen byly na několika místech zapleteny do malých copánků. Dva na jedné straně, jeden na druhé. U všech těchto copánků však barva vlasů přecházela z černi v tmavou modř.

"Já se nezlobím," řekl Tai-Yang konečně. "Jsem pouze zmatený. Domnívám se, že je toho hodně, co bys mi měl vysvětlit. Napřed mi ale řekni, nejsi zraněný?"

"Ne, myslím, že ne," špitl Uteki a opatrně se posadil. "To jsou trojzubce sai?" ukázal na zbraně povalující se kolem Tai-Yanga.

"To teď doopravdy není důležité," namítl bojovník. "Mluv, pověz mi o sobě vše."

Uteki nervózně polkl naprázdno. "Nuže..." začal. "Jsem kirin. To si asi viděl. Nevím, co víc je na tom třeba vysvětlovat."

"Pokud ty jsi jednorožec, kdo je potom Uteki?"

"Kirin. Nakamura Uteki je kirin. Kirin, který tady teď před tebou sedí ve své lidské podobě. Lidé ani netuší, kolik magických tvorů i bohů si vyvinulo lidskou formu jako způsob maskování. Nejlépe se dá zmizet v davu lidí."

"Tomu se těžko věří přesto, po tom, co jsem tu dnes spatřil, nemohu než důvěřovat tvým slovům."

"No a to je celé," pokrčil Uteki rameny. "Celá záhada."

"Pokud jsi součástí nadpřirozeného světa, jistě mi dokážeš říci, co byli zač ti maníci a proč na nás zaútočily," vyzvídal Tai-Yang dál.

"To byly... mumie. Egyptští mrtví. Anubisova armáda. Ale nevím, proč nás napadli."

Tai-Yang si ho nevěřícně změřil pohledem. Přišlo mu, že mu Uteki lže. Raději to ale nijak nekomentoval. Uteki vypadal vyčerpaně, rozhodl se ho už dál netrápit.

"Dobrá, zvedej se. Musíme vyrazit, pokud chceme dorazit do další vsi před setměním."

Uteki nechápavě zamrkal: "My?"

"No ovšem," přikývl Tai-Yang sebejistě. "Ty jsi kirin a dle svitku osudu mi na mé cestě pomůže právě kirin. Je to náš osud."

Tai-Yang natáhl k Utekimu ruku, aby mu pomohl vstát. Chlapec se tvářil zaraženě. V jeho podání šlo o velmi roztomilý výraz. Tai-Yang pochopil, že podávanou ruku vlastně nevidí. Zlehka přejel konečky prstů po chlapcově dlani. Uteki okamžitě ucukl.

"Nepůjdu s tebou," pronesl rázně a vyškrábal se na nohy sám. Oklepal se a pokračoval: "Já ti svou pomoc nabízel, ale ty si jí nechtěl, jenže teď by se ti hodila, že? Teď, když víš, co jsem zač. Bohužel já už nestojím o to ti pomáhat."

Tai-Yang polkl. Přesně takové reakce se obával. Přesto byl skálopevně přesvědčený, že Uteki půjde s ním, jen to bude komplikovanější, než by si přál.

"Poslyš, Uteki, odpor je beztak marný. Je to součástí našeho osudu a osud se vždy nakonec naplní, i když někdy způsobem, který bychom nečekali."

"O důvod víc, abych s tebou nešel. Když ti nepomohu, dokážu ti tím, že svůj osud můžeme ovlivnit," ušklíbl se Uteki.

Tai-Yang se pousmál. Jeho nový přítel byl tak tvrdohlavý. Směšné. Měnit osud. Něco takového prostě nebylo možné a právě proto věděl, že Uteki dřív nebo později podlehne.

"Abych byl upřímný," začal. "Nevěřím, že doopravdy nevíš, proč nás ty mumie napadly. Neříkal si něco o tom, že utíkáš před osudem? Nemohou být ony právě to, před čím utíkáš?" Uteki sebou při těch slovech nepatrně škubl. Tai-Yang poznal, že má pravdu. "Ochráním tě. Ty pomůžeš mně, já pomůžu tobě, to není zlá nabídka, ne? Viděl si, jak umím bojovat. Ochráním tě před čímkoli. Stačí, když půjdeš se mnou."

Uteki svěsil hlavu. Očividně nevěděl, jak se má rozhodnout. To bylo pro Tai-Yanga znamení, že udeřil hřebík na hlavičku. Zasáhl toho kluka přesně tam, kde to bylo potřeba. Uteki si nervózně skousl ret. Co měl dělat? Nechtělo se mu ustoupit, ale ochrana by se mu hodila.

Tai-Yang si všiml jeho rozpaků, naklonil se k němu a znovu mu se dotknul jeho dlaně. Uteki se nyní ani nepohnul. Ještě chvíli váhal, poté stiskl Tai-Yangovu ruku ve své. Jeho tvářičky se lehce začervenaly. Cítil se ponížený. Tai-Yang se rozesmál a volnou rukou mu rozcuchal mokré kadeře.

"Tai-Yangu..." chtěl Uteki něco říct, ale Tai-Yang ho přerušil.

"Už se neboj. Ničeho se nemusíš bát, dítě. Ode dneška už ti nikdo neublíží."

Uteki zrudl. Aniž by to chtěl, srdce se mu splašeně rozbušilo. Tenhle člověk měl v sobě něco neskonale okouzlujícího. Ale už zase ho nazval dítětem. Možná bylo načase mu něco říct.

"Tai-Yangu...?" špitl.

"Copak se děje?" usmál se bojovník vlídně.

"Víš... mně je 65."

"Promiň, co si říkal?" zeptal se Tai-Yang v naději, že se přeslechl.

"Že mi je 65 let," zopakoval ten maličký rozkošný hošík hlasitěji.

Tai-Yang na okamžik ztratil dech. Vyvalil oči. "Cože?!!!"


*


Císař se zrovna chystal jít spát. Veškeré služebnictvo již odešlo a on se přehraboval na nočním stolku ve své malé pokladnici. Konečně našel, co hledal. Malou skleněnou lahvičku, kterou mu tehdy věnoval Demetrius Baines. Naléhavě ji otevřel a otočil si její obsah přímo do úst. Na jazyku mu však přistála jediná kapka magické medicíny.

"Došla!" zvolal zoufale a rozzuřeně zároveň. "Naše kouzelná vodička došla! Teď abychom pozvali do paláce toho anglického gentlemana, který nás zase elegantně obere o peníze."

Náhle se ozvalo jemné zaklepání na zeď a papírové dveře se odsunuly. Postával v nich mladý muž v úklonu.

"Odpusťte, otče, ale slyšel jsem nějaký hluk. Dělal jsem si starosti. Snad se vám nic nestalo."

Císař nasadil falešný úsměv a schoval lahvičku za zády. "Ichiro, náš nejdražší synu. Děkuji za tvou starostlivost, ale my jsme zcela v pořádku. Nemusíš se vůbec obávat."

Mladík si otce nevěřícně prohlédl. "Co je ta lahvička, kterou skrýváte za zády, otče?"

"Tohle?" zasmál se císař, když pochopil, že nedokázal skleněnou nádobku před zraky svého nejstaršího syna zakrýt včas. "Jen taková... medicína. Chtěli jsme si ji na noc vzít, ale zjistili jsme, že nám došla, tak jsme se trošičku rozčílili. Nic víc."

"Medicína? Nevěděl jsem, že jste nemocný, otče. Je to vážné?"

"Kdepak, kdepak. Není, není. A teď už utíkej spát. I my půjdeme. Spánek je mocnější, než všecky medicíny."

Ichiro nejistě přelétl otce pohledem, ale neodvážil se odporovat. Popřál otci dobrou noc a opustil jeho ložnici.

"Nechápu to," mumlal si princ pro sebe, když kráčel chodbou ke svému pokoji. "Otec se poslední dobou chová zvláštně. Navíc... nejdřív objevím tajný vchod, vedoucí kamsi do podzemí paláce a teď ta záhadná lahvička. Možná to nějak souvisí. Zítra bych to měl jít prozkoumat."

S těmi slovy zmizel za dveřmi své ložnice.