Svitek druhý - Chlapec a Tma

 Chen Tai-Yang se naklonil z okna svého pokoje. Venku bylo pořád pod mrakem, což začínalo mít vliv na jeho náladu. Připadal si podrážděný a nechtělo se mu s nikým mluvit. Hleděl kamsi do dálky a přemýšlel. Věděl, že musí vyrazit. Tam někde za tím závěsem z deště se nachází Kuan a čeká na záchranu. Povzdechl si, líně se oblékl, hodil brašnu přes rameno, popadl svoji hůl a vyrazil ke dveřím. Celá tahle vesnice byla na jeho vkus až příliš ovlivněna západní kulturou. Od architektury domů, přes pivo čepované zákazníkům, až po krysy, které mu pobíhaly pod nohama, všechno mu to přišlo skrz naskrz evropské.

Vyšel ze dveří a zabouchl za sebou. Staré ztrouchnivělé schodiště se pod ním div nezřítilo, když po něm sestupoval dolů. Hostinec byl zamýšlený tak, že dole byl bar a jídelna, zatímco nahoře se rozléhaly pokoje pro hosty. Jakmile hostinský Tsuchida spatřil Chen Tai-Yanga, jeho tvář se rozzářila.

"Dobré ráno, vzácný pane. Jak se vám spinkalo v našem skromném podniku?"

Chen Tai-Yang neměl náladu odpovídat, pouze se na starého muže zamračil. Tsuchida vyhlížel ještě ohavněji, než jak si ho pamatoval. Pár posledních šedých vlasů na hlavě se mu lesklo mastnotou. Pupek se mu nadýmal tak, že flekatá kdysi bílá zástěra, kterou měl uvázanou za krkem a kolem pasu, vypadala, jakoby se měla každou chvíli roztrhnout. Maličké mandlovité oči se tvářily nechutně podlézavě.

"Odcházím, děkuji za ubytování," zamumlal Chen Tai-Yang a hodil po hospodském ještě pár zlatavých mincí na rozloučenou.

Starý Tsuchida se pokusil peníze chytit. Pro ty, které mu spadly na zem, se chvatně sehnul, což s jeho postavou a věkem působilo téměř jako nadlidský výkon.

"Děkuji za vaši štědrost, pane. Bůh vám žehnej!"

Chen Tai-Yang pohoršeně protočil oči vsloup a rychle opustil budovu. Nenáviděl tyhle typy lidí, které si můžete koupit za peníze. Sám moc dobře znal hodnotu peněz. Věděl, co to znamená živořit, přesto by se k něčemu takovému v životě nesnížil.

Stezka ho zavedla do hlubokého lesa. Dešťové kapky bubnovaly do zelenavých listů a mizely ve vysoké trávě. Vzduch voněl deštěm, dřevem a zvěří. Krása přírody chlapci připomněla, že i přes všechno zlé kolem něho stále vládne jaro. Ranní větřík si pohrával s listovím. Zapletl se i do Tai-Yangových vlasů, pokoušel se je rozcuchat, ale nešlo to. Byly vyčesané nahoru a tam velmi pevně sepnuté do culíku. Konec tohoto havraního ohonu spadal Chen Tai-Yangovi na ramena. Musel se pousmát, avšak i přes kouzelný půvab lesa jeho temně hnědé, zdánlivě až černé oči pozorovaly vše, co se kolem něho dělo.

Zmocnil se ho zvláštní tísnivý pocit. Zdálo se mu, jakoby v houští zahlédl nějaké větší zvíře. Něco jako jelena. Pevně sevřel v rukou svoji hůl. Ozvalo se zašramocení. Už ten nátlak nemohl vydržet. Něco uvnitř něj volalo, aby zaútočil. Po čele mu stékal pot. Pokoušel se uklidnit své instinkty bojovníka. Jemně si skousl ret. Zase ten zvuk. Tentokrát už se neovládl. Vystartoval do porostu. Srazil nepřítele k zemi.

Zastavil jej až tenký hlásek: "Prosím, neubližujte mi."

Když se rozkoukal, všiml si, že pod ním leží nějaký chlapec. Malý kluk. Třásl se strachy. Oči měl pevně sevřené. Stékaly mu z nich slzy. Působil tak nevinně, tak zranitelně. Tai-Yang musel sám sebe pokárat za to, že ho tak vyděsil. Odložil hůl a opatrně z hocha slezl. Povzdechl si a pohladil ho po hlavě.

"Odpusť mi, nechtěl jsem tě polekat. Myslel jsem, že jsi nějaké divoké zvíře."

Chlapec nejistě pootevřel oči, pak je otevřel úplně. Díval se Tai-Yangovi přímo do tváře. Měl takové zvláštní oči. Takové bezbarvé, zakalené.

"Kdo jste?" zeptal se rozechvělým hlasem.

"Jmenuji se Chen Tai-Yang. Jsem pocestný. Copak tu děláš, dítě?" zajímal se Tai-Yang.

"Utíkám," odpověděl hoch.

To Tai-Yanga překvapilo. "Utíkáš? A před čím utíkáš?"

"Před osudem."

Tahle slova Tai-Yanga zarazila ještě víc. Odmlčel se. Několik minut na chlapce jen mlčky hleděl, i když spíše koukal někam za něj. Ztratil se v myšlenkách. Ještě chvíli mu trvalo, než se znovu našel.

"Jméno?" chtěl vědět. "Jak se jmenuješ?"

"Uteki, Nakamura Uteki," představil se chlapec.

Za celou dobu neuhnul pohledem ani o píď. Tai-Yanga to téměř dohánělo k šílenství. Jak to jen mohl vydržet? A proč to vlastně dělal?

"Poslyš, Uteki, tebe maminka neučila, že dívat se lidem takhle přímo do očí je nezdvořilé?"

Uteki se zatvářil nechápavě. "Do očí? Promiňte, to jsem nechtěl," řekl a podíval se jinam. "Odpusťte, nevím, kde máte oči. Nechtěl jsem vás nijak urazit."

V ten moment to Tai-Yangovi všechno docvaklo. Zacpal si rukou ústa, aby mu z nich nevyšel nějaký nevhodný zvuk. Tak takhle to bylo. Ubohý kluk.

"Promiň mi tu opovážlivost, ale mohu se na něco zeptat? Ty jsi slepý?"

Uteki přikývl. To kývnutí bodlo Tai-Yanga do srdce. Sám si vždy na očích zakládal. Spoléhal na svůj zrak. Věřil, že dobrý zrak v kombinaci se sluchem jsou nejsilnějšími lidskými zbraněmi. Ještě v životě nepotkal někoho, kdo by byl hluchý nebo slepý. O to provinileji se teď cítil za to, že ho srazil.

Chlapec se opatrně posadil. Rukou přitom zavadil o Tai-Yangovu hůl. "Co je to?" ulekl se. Vzal hůl do rukou a hmatem si ji prohlížel. "To je hůl bo, že ano? Ta je mi ale dlouhá. Zhruba metr devadesát, že? Máte ji přesně na svoji výšku? Pokud ano, jste neuvěřitelně vysoký. To si prcek jako já neumí ani představit."

"Počkej, počkej. Vrať mi moji hůl, prosím. A jak si vůbec tak rychle poznal, že jde o bo, když..." Tai-Yang se zarazil. Zastyděl se.

Uteki se zasmál. "Když nic nevidím?" dokončil za něho. "Věřte mi, když přijdete o zrak, velmi brzy se naučíte poznávat svět jinými smysly. Živé organismy mají přirozenou potřebu prozkoumávat své okolí a tahle potřeba pohání naši schopnost se učit."

Tai-Yangovi příběh toho kluka připadal čím dál smutnější. Přišel o zrak? Takže někdy dřív viděl. To je snad ještě horší než, kdyby se takhle už narodil. Jak se na něho tak díval, mohlo mu být nanejvýš patnáct. Tak mladý a už tak poznamenaný životem.

"Poslyš, Uteki, neměl by ses potloukat takhle sám uprostřed lesa," namítl, aby odvedl řeč jinam.

"Už jsem vám přeci říkal, že utíkám," protestoval chlapec.

"Nechci tu hrát roli ničitele dětských představ, ale před osudem neutečeš."

Uteki se tvářil zamyšleně. Pak se ale najednou usmál. "Přeci jen si myslím, že lidé a jim podobní patří mezi bytosti obdařené darem svůj osud do jisté míry ovlivnit." Posadil se na bobek a rukou přejel po zemi. Chvíli prohledával trávu, až jeho ruka narazila na malý nenápadný kvítek. Pohladil květinu po stonku. "Podívejte třeba na tuhle květinu. Kdyby bylo v jejím osudu psáno, že ji teď a tady utrhnu, sotva by proti tomu něco zmohla. Jenže já a vy jsme jiní. Neřadíme se mezi ty bezbranné organismy jako tato rostlinka." Opatrně se znovu postavil. "Vy i já můžeme do jisté míry ovlivnit, co se s námi stane. Budoucnost není minulost, stálá a přesně určená. Budoucnost mění svůj tvar s každým rozhodnutím, které učiníme."

"Nesouhlasím," pronesl Tai-Yang rázně. "Naše budoucnost je již sepsána a dobrý člověk je ten, který se bez námitek této cestě podřídí."

Uteki se ušklíbl. "Možná, že už je náš osud sepsán, ale nezapomínejme, že i psané slovo lze přepsat." Na chvíli se odmlčel. "Ovšem... nehodlám tvrdit, že naše dnešní setkání nebylo nám dáno osudem."


*


Dlouhou úzkou chodbou se rozléhaly kroky. Podpatky nízké pánské obuvi, vymykající se zdejší kultuře stejně jako ono viktoriánské sídlo, po jehož podlaze kráčela, zpívaly svou líbeznou symfonii, ta však náhle ustala. Vystřídalo ji krátké zaklepání na dřevo vysokých půvabně vyřezávaných dveří.

"Vstupte," zazněl hlas Demetria Bainese na druhé straně.

Návštěvník zatlačil na dveře a ty se se skřípěním rozevřely. Před jeho zraky se rozléhala středně velká místnost pokrytá drahými koberci. Naproti dveřím se nacházelo malé vyvýšení, na němž postával veliký trůn z ryzího stříbra zdobený pozlacenými reliéfy v podobě hadích těl. Na trůnu znuděně posedával Demetrius Baines. I přes celkový dojem znudění jeho oči hleděly na příchozího s jistým očekáváním.

"Můj pane," poklonil se neznámý. "Našli jsme ho."

Lord Baines se usmál od ucha k uchu. "Výborně, Rossi. Dobrá práce."

Mladík zvedl hlavu a podíval se na Bainese svýma velkýma zlatýma očima. Vlasy zbarvené krkavčí černí mu neposedně trčely do stran. Zlatavá náušnice zakončená bílým ptačím pírkem se s každým jeho pohybem rozhoupala.

"Děkuji, můj pane."