Svitek první - Mračna a Slzy

 Japonsko, země vycházejícího slunce. Jaký to pošetilý název, pomyslel si Chen Tai-Yang, který zde od svého příjezdu nezažil nic jiného, než-li déšť. Chlapci, pocházejícímu z vnitrozemí, období monzunů vůbec nic neříkalo a tak považoval kruté deště za jistý způsob přivítání, který mu Japonsko dává.

Náhle mu uklouzly nohy a dlouhou holí, kterou držel v ruce, se nestačil zachytit. Rozplácl se v blátě. Odkašlal si, vyčerpaně se vyškrábal na nohy a setřel si z obličeje bahno. Ještě zkontroloval obsah brašny, která mu visela přes rameno, než se znovu rozešel. Vršek kopce už nebyl daleko, ale po bahnité cestě se do svahu kráčelo velmi těžko. Za pomoci hole se mu to však nakonec podařilo.

Oddechl si, když uviděl, že pod kopcem se rozléhá malá víska. Snad konečně nalezne místo, kam by pomohl po čtyřiceti hodinách kruté poutě složit hlavu. Dostal chuť se rozeběhnout dolů, ale moc dobře věděl, že by to pro něho znamenalo jen další pád po bláta. Proto se rozhodl slézt kopec, jak nejopatrněji svedl.

Vesnice působila prázdně. Na ulicích nebylo vidět živáčka. Za zdmi podniků nebylo slyšet hudbu, smích ani hospodské rvačky. Chen Tai-Yanga to znervózňovalo. Jestli zde nenajde místo, kde by si mohl odpočinout a doplnit zásoby jídla a vody, asi brzy zešílí. Nezbývalo mu, než prostě vstoupit do některých dveří a uvidí. Nejistě vzal za kliku jednoho většího hostince a vešel dovnitř. K jeho překvapení a zároveň i potěše byl hostinec plný lidí. Zmateně se rozhlédl kolem sebe. Jen stěží by tu našel prázdný stůl, přesto zde vládlo ticho jako na pohřbu.

Pomalu došel k barovému stolu, za nímž postával obtloustlý, téměř plešatý Japonec - nejspíš majitel podniku. Muž si Chen Tai-Yanga vůbec nevšímal. Zrovna čepoval pivo, pravděpodobně pro jednoho ze tří chlapíků, kteří s prázdnými výrazy posedávali na barových židlích kolem něho. Chystal se půllitr podat zákazníkovi, když v tom pohyb zastavil a odtáhl ruku s pivem dál od muže, který po něm žíznivě chňapal.

"Počkej, počkej. Nasáváš tu už vod božího rána, taky bych rád viděl nějaký ty prašule."

"Ale no tak, Tsuchido, měj rozum. Neblázni a podej mi to pívečko. Zacáluju ti to pozdějc," brumlal opilec téměř neslyšně a natahoval ruce po sklenici.

"Žádnej chlast nebude, dokud nevokážeš prachy," opakoval hostinský přísnějším hlasem.

"Ale no tak, Tsuchido. Z rodinné známosti. Dej mi eště jedno pívečko. Zejtra ti to zaplatim."

"Zapomeň. Starej Tsuchida tu nebude nikomu dělat blázny. A věř mi, že chlastat tvůj bratr jen z poloviny jako ty, nikdy bych mu svojí Akemi, mojí malou holčičku, za ženu nedal."

"Promiňte," skočil jim do toho Chen Tai-Yang. "Co musí pocestný udělat, aby tady dostal nocleh a něco k snědku?"

Hostinský Tsuchida se zamračil a změřil si Chen Tai-Yanga pohledem. Poté si znechuceně odplivl do sklenice a podal ji zoufalému pijanovi. Ten do sebe okamžitě nalil na jeden lok víc jak polovinu jejího obsahu.

"Není to snad jasný?" bručel Tsuchida otráveně. "Zaplať."

"Ale ovšem," usmál se Chen Tai-Yang a vytáhl z brašny menší měšec, který hodil na desku barového stolu přímo před starého hostinského.

Pytlíček při dopadu vábně zacinkal. Starý Tsuchida koukl na měšec, poté na Chen Tai-Yanga. Nakonec chvatně popadl měšec a zkontroloval jeho obsah. Skutečně byl plný japonských jenů. Hostinský nevěřícně vzhlédl k neznámému.

"Přicházíte z daleka, mladý muži? Nepřipadáte mi zdejší," pravil již o poznání zdvořilejším tónem.

"Z daleka, starče, z daleka. Až z veliké Číny," odpověděl Chen Tai-Yang.

Tsuchida užasl. "A co vás přivádí do Japonska?" zajímal se.

"Přijel jsem uctít památku někoho, kdo již není mezi námi, avšak cestou jsem někoho ztratil a tak jej nyní hledám."

"A kohopak jste ztratil? Možná bych mohl být nápomocen. Starý Tsuchida zná v okolí každou živou duši."

Chen Tai-Yang svěsil hlavu. "Toho nemůžete znát," namítl. "Přicestoval do Japonska se mnou. Ale poté mi ho někdo ukradl. Můj milovaný Kuan, snad se mu nic nestalo." Chen Tai-Yang obrátil hlavu k oknu a zahleděl se k nočnímu nebi, na němž vinou dešťových mraků nebylo vidět jediné hvězdy.


*


Malý chlapec odpočíval na kameni, díval se vzhůru, hledal na nebi slunce, avšak marně. Deštivé mraky zakrývaly celou oblohu. Jen díky slabým paprskům, které se prodíraly skrz mraky, aby alespoň maličko posvítily na cestu zbloudilým duším, se dalo poznat, že se blíží ráno. Jenže hoch, hledaje slunce, měl před očima pouze čirou prázdnotu.

Navzdory slepotě byl jeho krok jistý, ani tak ale nevěděl, jak dlouho ještě dokáže utíkat. Může vůbec utéct? Utéct před tím, co ho čeká? Opatrně se postavil a zhluboka se nadechl. Ranní větřík s sebou nesl jakýsi nádech něčeho nového, neznámého. Uklidňovalo to jeho duši a dodávalo potřebnou naději. Dnes se něco v jeho životě změní, cítil to v kostech. Někdo přichází, aby zvrátil jeho osud.

Chlapec sepnul ruce jako k modlitbě, v tom se jeho tělo potopilo v přílivu nebesky čistého bělostného světla. Když záře vybledla, namísto chlapce stálo u kamene přenádherné mýtické stvoření. Vypadalo trochu jako jelen, ale jeho tělo nebylo pokryto srstí, nýbrž kapřími šupinami. Nepyšnilo se velikým parožím, pouze jedním rohem na vrchu hlavy. Jeho eleganci završoval volský ohon, který se pohyboval ladně jako mlha.

Zvíře se postavilo na zadní. S povahou koně vznešeně zahrabalo předními končetinami do vzduchoprázdna a následně se rozeběhlo pryč. Daleko za obzor vstříc tomu, co jej čeká.

Z větve blízkého stromu celou tu podívanou sledovalo hejno temně černých krkavců. Všichni pozorovali magického tvora lesknoucíma krvavě rudýma očima, pouze jeden jediný měl oči slunečně zlaté. Pták se zlatýma očima udělal nepatrný pohyb hlavou, čímž dal ostatním signál. Celé hejno se naráz vzneslo do vzduchu a uhánělo do dáli napříč oblohou.


*


Zasouvací dveře japonského pokoje se otevřely, za nimi klečel služebník klaně se tak hluboko, že se mu čelo dotýkalo podlahy.

"Vaše božství, přišel za vámi lord Baines," ohlašoval.

"Ať jde dál. Očekáváme jej."

Sluha opět dveře zasunul a odešel. Když se dveře odsunuly znovu, klečel za nimi mladý muž v překrásném zeleném kimonu se zlatě vyšívanými ornamenty a stejně zbarveným páskem obi. Čokoládově hnědé kadeře, které se mu nyní válely všude po zemi, mu sahaly až do úrovně kolen. Veliké oči mu zářily jako dva smaragdy. Podle bledého zbarvení pleti a nesešikmených očí lze usuzovat, že se nejednalo o Japonce, vlastně ani o příslušníka jiného asijského národa.

"Vaše božství, můj císaři a pane," pronesl cizinec s co největší úctou v hlase.

"Vstupte, lorde Bainesi. Napjatě jsme tu na vás čekali," pokynul mu císař.

Lord Baines vešel do místnosti a zavřel za sebou. Usadil se v pololotosovém sedu naproti císaři, jehož tvář překypovala radostí a nedočkavostí.

"Z vašeho výrazu si dovoluji soudit, že mé rady fungovaly," pousmál se mladý lord.

"Fungovaly báječně. Měl jste pravdu, celou dobu jste měl pravdu. Slzy toho kluka jsou skutečně elixírem mládí. Jen se podívejte. Nevzpomínáme, kdy byla naše pokožka naposledy tak mladá a svěží. Samozřejmě se vám za tento zázrak bohatě odměníme a doufáme, že nám budete vaše nedocenitelná moudra poskytovat i nadále."

"Slzy Chen Kuana byly jen začátek. Hodlám vám prozradit veškeré taje světa, budete-li o ně stát, vaše božství," potvrdil lord Baines s jistou známkou vypočítavosti v očích.

"Demetrie Bainesi, vy jste náš poklad. Pokud nám budete dobře sloužit, věnujeme vám na oplátku my vstup k veškerým tajům naší císařské pokladnice."

"Jaká to nesmírná čest, vaše božství," poklonil se Baines.

"Řekněte, lorde Bainesi, jste to jenom vy nebo všichni Angličané znají taková kouzelná tajemství?" tázal se císař.

"Věřte mi, vaše božství, že pouze já, a nikdo jiný, oplývám tímto zapomenutým věděním."

V úsměvu Demetria Bainese se zračilo cosi temného. Přestože jeho ústa promlouvala s pokorou, jeho oči hleděly na svět s nadřazeností. Kolem jeho osoby se linula zlověstná aura, jenže císař to přes veškeré očarování ze zázračného elixíru nedokázal postřehnout. Bainesův stín se nebezpečně mihotal, neustále měnil svůj tvar, pak se na okamžik zastavil. Získal podobu děsivého monstra se třemi psovitými hlavami, které namísto srsti zdobí hadi a ocasem nějakého ještěra.

Náhle se otevřely dveře, v tu ránu nabyl stín opět lidskou formu. Služebník přinesl pánům podnos s čajem a nějaké občerstvení.

"Doufáme, že se zdržíte na čaj, lorde Bainesi," nabídl mu císař vlídně.

Demetrius Baines jemně přikývl: "Milerád, vaše božství. Milerád."