Verze 001

 Konečně nadešel ten den. Cítil jsem se rozrušený. Stál jsem před hlavní glimmercrestskou budovou listovní dopravy. V rukou jsem žmoulal dopis, dával jsem si však pozor, abych ho nepoškodil. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Poté jsem se odhodlal. Vešel jsem dovnitř.

Prošel jsem vstupními dveřmi a zastavil se uprostřed kontrolního oblouku. Přístroj naskenoval z mého PIB potřebné informace. Posléze mě poslal k přepážce šest.

Napřímil jsem se a vyrazil vstříc svému osudu. Překvapilo mě, když jsem za danou přepážkou zahlédl sedět Grissell. S poněkud kyselým výrazem ve tváři jsem pomalu došel k ní.

"A-ahoj, Grissell." Pokoušel jsem se znít co nejméně znechuceně, ale příliš mi to nešlo.

"Gabriell? Jaké překvapení. Copak pro tebe mohu udělat, drahoušku?"

Grissell se řadila mezi oplácanější dámy, kterých v tomto oboru pracovalo požehnaně. Nebyla sice zlá, jen zkrátka patřila k těm typům klasických upovídaných slepic, jakých se po centru pohybovaly mraky. Naneštěstí se přátelila s mojí matkou, takže jsem neměl šanci uniknout rozhovoru s ní.

"Potřeboval bych poslat dopis," přiznal jsem a podal jí obálku. Chvíli si jí prohlížela, pak se její oči zastavily u adresy adresáta. Šokovaně vykulila oči.

"Ty posíláš dopis do třetího okresu? Co potřebuješ ve Steeplandu, chlapče drahý?"

"Pořádně si tu adresu přečti. Hlásím se na tamní vojenskou akademii. Chci se stát členem Tusdonovy armády," vysvětlil jsem.

Grissell se znovu podívala na dopis, poté zpátky na mě a takhle ještě několikrát dokola. Nakonec nevěřícně zakroutila hlavou.

"Do armády? Hochu, hochu, to bych do tebe v životě neřekla. Takový hodný a citlivý chlapec. To skutečně chceš bojovat s těmi potvorami, co přicházejí z Ohnivého pole?"

"Ano. Sním o tom od doby, co jsem byl kluk. Náš dům stojí téměř na hranicích mezi Glimmercrestem a Ohnivým polem. Často jsem si už na vlastní kůži zažil napadení. Vždycky jsem potají sledoval z krytu vojáky, jak likvidují tu havěť, která si myslí, že si z lidí může udělat svoji kořist, a ve skrytu duše doufal, že jednoho dne budu jako oni."

Asi jsem se příliš rozpovídal. Věděl jsem, že Grissell by nikdy moje vznešené cíle nepochopila. Ona vždy viděla štěstí v pohodlnosti. To já na pohodlí nikdy nebyl. Mé srdce tíhlo k jinému stylu života.

Skoro mě děsilo, jak dlouho Grissell mlčela. Pouze civěla do monitoru před sebou. Kontrolovala informace, které se jí poslaly do počítače z mého PIB, pak všechno potvrdila a vytiskla mi kopii.

"Tohle si důkladně schovej. Ale pamatuj, Gabe, i kdyby tě na tu akademii přijali, v případě, že si to rozmyslíš, nemusíš nastoupit. Slib mi, že si to ještě necháš projít hlavou."

"To není třeba. Nemusíš si o mě dělat starosti. Například moje mamka se víc děsí toho, že mě bude na několik let mít někde v třetím okrese, než toho, že po škole nastoupím do armády," zasmál jsem se a přijal od ní papír.

"Ve Steeplandu je alespoň bezpečno," utrousila Grissell mezi zuby. "Povím ti tajemství. Víš, chlapče, co si já myslím o Victrině radě, Froriině církvi a Tusdonově armádě? Všechno jsou to namyšlenci z prvních tří okresů, kteří v životě neviděli Ohnivé pole. Žijí si v blahobytu a zbylých pět okresů nechávají živořit kolem hranic. Tohle je ten lesk a sláva Lostbornu, za které třikrát denně děkujeme Zakladatelům. Kéž bych se tak narodila v Ebonhillu. Jen si to představ. První okres, tam by se žilo..."

Zamračil jsem se nad jejími slovy. Zlostně jsem zaťal ruce v pěst. "Jak jen můžeš takhle mluvit?! Právě si poplivala jméno našeho města a všech tří Zakladatelů! Město Lostborn ti dalo život! Je jedno jestli žiješ v záři Ebonhillu nebo v odrazech plamenů z Ohnivého pole, ale žiješ! To je to, za co bys měla být vděčná!"

Grissell mi gestem naznačila, abych se ztišil. Pozdě. Oči všech přítomných na úřadě se upíraly k nám. Lidé si mezi sebou něco špitali. Zhnuseně jsem odvrátil od rodinné přítelkyně zrak a vydal jsem se k východu.

Celou cestu jsem přemýšlel, jak může být zcela dospělá žena takhle povrchní. Přestože si stěžovala, jak blízko hranici žije, nejspíš u ní stále nežila dost blízko, aby si uvědomila, co všechno nám Lostborn dal.

Tři Zakladatelé vybudovali město v době, kdy Země padla do záhuby. Příroda se k nám otočila zády. Otrávila půdu a většinu pitné vody. Zvířata zmutovala, vyvinula se v bytosti, které stály v potravinovém řetězci vysoko nad námi. Lidstvo vymíralo. Tehdy přinesli tři Zakladatelé - Victra, Froria a Tusdon - přeživším město. Výsledek jejich dlouholeté práce a výzkumu. Svět, v němž půda plodí jedlé dary a voda se dá znovu pít. Svět chráněný Ohnivým polem, které nedovolí ničemu proniknout dovnitř. Tedy až na jedno malé zvířátko, nazývané ghostvine, které v několika případech dokáže průchod ohněm přežít. Od toho je tu však Tusdonova armáda, aby tyto vetřelce likvidovala.

Lostborn se stal nadějí. Jenomže lidé žijící v něm již příliš přivykli tomu všemu a přežití začali opět vnímat jako samozřejmost. Takoví lidé nemají na práci nic lepšího než si stěžovat. To je také jeden z důvodů, proč jsem toužil vstoupil do armády. Nikdy jsem nechtěl zapomenout, co mi Lostborn dává, a že možnost být naživu už dávno není lidským právem, jde pouze o výsadu vyvolených a my bychom za ni měli městu projevovat vděk.

Ponořený v myšlenkách jsem nastoupil do autobusu, který mě vezl pryč z centra Glimmercrestu. Pomalu se mi začínaly klížit oči. Těsně předtím, než jsem stihl blaženě usnout, autobus s cuknutím zastavil na následující zastávce. Neobtěžoval jsem se ani otevřít víčka, dokud jsem neuslyšel hlas.

"Máš tady volno?"

Rozmrzele jsem se podíval, kdo mě to ruší. Čekalo mě další překvapení.

"Grace? Co ty tady? Posaď se," vyzval jsem rudovlasou krásku, která se na mě vlídně usmívala.

Grace se usadila na sedačku vedle mě. Autobus se dal opět do pohybu. "Jedu jen o pár zastávek dál za babičkou. Otázkou zůstává, co tu děláš ty."

"Musel jsem na listovní dopravu kvůli dopisu," řekl jsem popravdě. Grace byla moje kamarádka, neměl jsem důvod před ní něco skrývat.

Užasle otevřela ústa dokořán. "Nelži. Takže ty si vážně poslal tu přihlášku? Jaké to bylo? Chci říct, jaké si z toho měl pocity? Přece jen snil si o tom už jako malý kluk, ne?"

Nejistě jsem se zasmál. "Ano, to ano." Sklopil jsem hlavu. "Popravdě... mám z toho radost. Nejraději už bych dostal vyjádření a okamžitě se rozjel do Steeplandu."

"To ti věřím." Grace se zvláštně pousmála a zabořila se do sedadla.

Dovnitř vozu okny pronikala záře zapadajícího slunce, která dodávala jejím kratším vlnitým kadeřím zajímavý lesk. Rudé vlny jejích vlasů v tom světle působily jako nezkrotné plameny Ohnivého pole.

Ještě chvilku jsem ji sledoval, poté jsem si opřel hlavu o skleněné okno a zahleděl se ven. Krajina plná vysokých budov a obrovských houfů lidí se mi nezamlouvala. Příliš často jsem nezavítal do centra pátého okresu. Měl jsem rád náš život u hranic. Nebydlelo tam moc lidí, život tolik nespěchal. Vše mi připadalo klidnější. Cenou za ticho a klid bylo větší ohrožení v případě napadení. Ovšem lidé žijící u hranic vědí, co mají dělat, když k napadení dojde. Není to nic, co by se nedalo zvládnout. Navíc tak můžeme sledovat armádu přímo v akci. I když upřímně zdá se mi, že čím starší jsem, tím méně často k útokům dochází.

"Závidím ti," pronesla Grace zničehonic.

"Cože?" Trochu jsem se lekl, jak náhle promluvila. Překvapeně jsem si ji prohlížel. Co by mi tak dívka jako ona mohla závidět?

"Vám naivním snílkům vždycky vyjde všechno, co si přejete. Zatímco já... Jednou jedinkrát jsem se odvážila něco si přát. Ještě pořád to bolí. Byla jsem tak zklamaná."

Věnoval jsem jí starostlivý pohled. "Grace? O čem to mluvíš? Myslel jsem, že jsi šťastná. Vždycky ses chtěla živit jako švadlena, ne? A to se ti podařilo. Nebo to snad nebyl tvůj veliký sen?"

Normálně bych se asi s někým, jako je Grace, v životě nesetkal. Její rodina však měla známé u hranic, takže tam občas zavítala. Velmi rychle se spřátelila s většinou dětí v naší čtvrti. Já se ale vždycky řadil spíš mezi samotáře. Pokoušel jsem se proběhnout skupinkou smějících se dětí, abych se dostal k našemu domu, když vtom mě oslovil hlas.

"Zastav!"

Ztuhl jsem. Nešťastně jsem se ohlédl po holce, která na mě zavolala. Byla starší a dokonce vyšší než já. Mračila se. Strachy se mi rozechvěla kolena. Myslel jsem, že se rozpláču. Býval jsem hodně ufňukané dítě. Najednou se však vesele zazubila. Přišla ke mně blíž a podala mi ruku.

"Jsi roztomilý," řekla jen.

Užasle jsem na ni hleděl. Přesně už si nevybavuji, co se dělo potom, ale vím, že od toho dne se z nás stali přátelé. Nikdy jsem pořádně nepochopil, proč se s ní vlastně bavím. Ona a já nemáme absolutně nic společného. Pokoušel jsem se vyprávět jí o armádě, o svých velkých plánech, ale ona mě pokaždé odbyla s tím, že uplakánka, jako jsem já, do armády nikdy nevezmou.

Jednou se však její přístup změnil. Přicházelo to postupně, pomaloučku. Začalo to docela nevinně, když pochválila mojí mámě přehoz, který si ušila. Poprosila mojí maminku, aby jí to taky naučila. Ze zájmu se vyvinula posedlost a z posedlosti obrovský sen. Náhle mi mnohem víc připomínala mě. Ona se však od mého "prostě vstoupím do armády" posunula na další stupeň. Oslnilo mě do jakých detailů měla svůj vstup na dráhu švadleny promyšlený. Byla to právě ona, kdo mě přivedl od dětského snění ke skutečným plánům. Její nadšení mě motivovalo, abych si sám začal zjišťovat, co vlastně doopravdy musím udělat pro to, abych se mohl dostat do Tusdonovy armády.

Cesta do vojenských řad je však mnohem delší než k šicímu stroji. Proto zatímco já teprve odeslal přihlášku na akademii, ona se již dva roky profesionálně věnuje své životní vášni.

O důvod víc, proč jsem nedokázal pochopit, o čem to vlastně mluví. Kam se vytratil její všudypřítomný široký úsměv?

"Víš, Gabe, občas si věci představujeme jinak, než jaké ve skutečnosti jsou. V Lostbornu není místo pro kreativní a nápadité švadleny. Vše se vyrábí přesně podle daných předpisů. Už dva roky v kuse dělám pořád to samé. Šiji tyhle nezajímavé bílé uniformy, které všichni ze zákona nosíme." Při těch slovech mě zatahala za látku mé uniformy.

Odtáhl jsem se od ní. Victrina rada měla své důvody, proč přikazovala všem oblékat si tyto uniformy. Například bílá barva a střih bez rukávů představují jistou obranu proti horku způsobenému přítomností Ohnivého pole, kovový rolák nás zase chrání před útoky ghostvinů, tyto potvůrky totiž ze zásady útočí na krk.

Změřil jsem si Grace pohledem. Tohle všechno přece určitě moc dobře věděla. Z tohohle hlediska mohla být její slova považována za znevažování lostbornských zákonů a nařízení Rady.

Zavrtěl jsem hlavou. Grace nebyla taková ignorantka jako třeba Grissell. Určitě to takhle nemyslela. Mluvilo z ní pouze zklamání, jelikož věřila, že se prosadí jako návrhářka.

"Grace, to..."

"Gabe," skočila mi do řeči. "Doufám, že alespoň ty najdeš to, co hledáš." Autobus s rachocením zastavil a Grace se postavila. "Hodně štěstí na akademii," ušklíbla se a utíkala ke dveřím.

Ani jsem nepostřehl, kolik už jsme projeli stanic. Každopádně jsme dorazili na místo, kde Grace potřebovala vystoupit.

Dlouze jsem si povzdechl. Sledoval jsem, jak mi vesele mává, zatímco se vůz rozjížděl pryč. Nereagoval jsem. Už mě z toho všeho zmatku začínala akorát bolet hlava.

Opřel jsem se o sedadlo, hleděl jsem ven a pozoroval, jak řady domů postupně řídnou. Z vysokých panelových budov se stávaly jen menší rodinné domky rozestavěné vedle sebe s čím dál většími rozestupy. Spokojeně jsem se usmál. Jak jsme se blížili konečné stanici, svět se začínal měnit v onen poklidný venkov, který jsem tolik miloval.

Konečně jsem vystoupil z autobusu. Dlouze jsem se protáhl. Z té dlouhé cesty jsem se cítil hrozně rozlámaný. Pomalým krokem jsem se vydal směrem k našemu domu. Těšil jsem se na horkou vanu, na máminu domácí večeři, na ticho svého pokoje.

Již jsem viděl před sebou svůj domov. Něco ve mně zatoužilo rozběhnout se. Náhle jsem však zpomalil, až jsem nakonec úplně zastavil. Z garážových dveří dva domy od nás se ozývaly podivné zvuky. Chvíli to znělo jako údery kladiva, poté skoro jako vrtačka. Opatrně jsem k nim přistoupil a poněkud opovážlivě je otevřel. Nebyly zamčené.

Vstoupil jsem dovnitř a rozhlédl se kolem sebe. Tuhle garáž jsem znal jako své boty, přesto mě nikdy nepřestala udivovat. Vsadím se, že tolik prastarého nářadí bych nenašel ani v ebonhillském muzeu strojírenství. Místnost vždy velmi silně voněla olejem. Na rozdíl od většiny jiných jsem měl tu vůni rád. Připadala mi jaksi nostalgická. I přesto, jak moc jsme dospěli, ta vůně se nikdy nezměnila.

"Gabe!" zaslechl jsem známý hlas.

Zpoza hromady harampádí vyskočil zrzavý klučina v hnědých montérkách natažených přes uniformu, zhruba ve stejném věku jako já. Tvář měl umazanou od oleje. Věnoval mi zářivý úsměv.

"Ahoj, Jeffrye," pozdravil jsem kamaráda. Neubránil jsem se tomu nutkání, vytáhl jsem z kapsy kapesník a otřel jsem mu umouněnou tvář. "Právě jsem se vracel z centra, když mi přišlo, že odsud slyším nějaké podezřelé zvuky."

"Ovšem, ovšem. Můžeš mi povyprávět, jak to dopadlo s tím tvým dopisem, ale nejdřív ti musím něco ukázat." Jeffrye mě popadl svýma velkýma špinavýma rukama a vlekl mě někam dozadu. "Tadá!" zvolal, když jsme dorazili na místo.

Před námi postával jakýsi poměrně rozlehlý stroj. Dlouho jsem si ho prohlížel, ale nemohl jsem za nic na světě přijít na to, k čemu by mohl sloužit.

"Vypadá to... úchvatně," vykoktal jsem ze sebe. "Ale... co přesně to je?"

"Můj nový vynález," rozzářil se Jeff, který si očividně moji otázku vyložil, jakože projevuji o jeho dílo zájem. Přiskočil ke svému stroji a s opatrností si do něho vlezl. "Víš, tenhle přístroj by nám konečně mohl otevřít brány k neznámému. Pokud se mi podaří s ním vzlétnout, budeme se moci podívat za hranice Ohnivého pole. Dokážeš si to vůbec představit? Chtěl bych alespoň jednou jedinkrát spatřit na vlastní oči ten krutý svět, o kterém čteme pouze v knížkách. No není to kouzelné?"

Nejistě jsem polkl a sjel jeho vynález očima. "Jeffrye, tohle je přece nezákonné. Vývoj leteckých strojů je přísně zakázaný, jestli na tebe přijdou, zavřou tě a celou tvoji rodinu nejspíš taky."

"Nikdo to nezjistí, Gabe, neměj péči. Tedy... nenahlásíš mě úřadům, že ne? Jsme přece přátelé." Jeffrye na mě upřel zoufalý pohled. Tolik mi důvěřoval. Znovu jsem polkl naprázdno.

"Nikomu nic neřeknu, ale myslím, že bys toho měl nechat. Není to správné."

Jeff se smutně pousmál. "Gabrielli, správné není ztvrdnout navěky v téhle ohnivé ptačí kleci."

"Dost! Přestaň!" rozkřikl jsem se na něho. "Nechci, abys říkal takové věci. Dostaneš se do problémů. Prosím, řekni, že to, co tu povídáš, je jenom špatně zdařený vtip."

Přítel se mi zahleděl do očí. Jeho vážný pohled mě znervózňoval. "Samozřejmě," řekl nakonec. "Co jiného by to bylo?" S tím seskočil z přístroje a přistoupil ke mně. Položil mi ruku na rameno. "Mimochodem asi už bys měl jít domů. Tvoje mamka si jistě dělá starosti. Zítra mi povíš, jak dopadla ta přihláška, dobře?"

Souhlasně jsem přikývl. Tak nějak se mi ulevilo. Rozloučili jsme se a já uháněl domů. Jak Jeffrye předpovídal, máma už se o mě příšerně bála. Pevně mě objala, odvedla mě do kuchyně a požádala mě, abych jí všechno převyprávěl, zatímco mi ohřívala večeři.

Po jídle jsem odešel k sobě do ložnice. Natáhl jsem se do postele a přemýšlel. Pozoroval jsem stíny tančící po stropě. Po rtech se mi rozlil úsměv. Konečně to bylo tady. Od začátku semestru nastoupím na vojenskou akademii a co nevidět ze mě bude příslušník Tusdonovy armády, opravdový voják, tak jak jsem si to vždycky přál.

Zarazil jsem se. Podvědomě jsem si vzpomněl na Grissell, Grace a Jeffryeho. Všichni se dneska tvářili tak nespokojeně. Říkali spoustu podivných věcí. Zajímalo mě, co to do nich vjelo.

Nemohl jsem na to přestat myslet. Ať jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem za daných podmínek usnout. Vylezl jsem z peřin. Tohle nemělo cenu. Rozhodl jsem se jít se trochu projít ven, vyprázdnit si hlavu.

Kousek za naším domem se rozléhal začátek Ohnivého pole ohraničený nijak vysokým ostnatým drátem. Ohnivé pole na první pohled působilo jako prázdná pustina. Pod zemí však byly zabudovány výkonné přístroje s extrémně citlivými senzory. Pokud se něco odvážilo vkročit na půdu Ohnivého pole, ze země vyšlehly ničivé plameny, které tuto bytost během vteřiny proměnily v popel.

Na okamžik jsem se ztratil pohledem v dálkách Ohnivého pole. Takhle působilo zcela tiše, nevinně. Jeden by skoro nevěřil, jak nebezpečná oblast to je.

Probral jsem se ze zamyšlení. Chtěl jsem se otočit a vrátit se domů, když vtom jsem se zarazil. Šokovaně jsem hleděl před sebe. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím.

Těsně vedle ostnatého drátu postávala dívka. Její podivně zbarvené dlouhé vlasy se pohybovaly v nočním vánku. Stála tam a upřeně se dívala do Ohnivého pole. Její výraz se mi nějak nelíbil. Vypadal tak prázdně.

Pak to děvče nadzvedlo ruku. Teprve nyní jsem si všiml, že v dlani svírá malý kámen. Najednou mi došlo, co chce nejspíš udělat. Zpanikařil jsem.

"Zmiz odtamtud! Je to nebezpečné!" zvolal jsem a rozběhl se směrem k ní.

Už bylo příliš pozdě. Dívka rozevřela dlaň a jemným pohybem ruky odhodila kámen na druhou stranu ostnatého drátu. Ze země vyšlehl zuřivý plamen.

Zakryl jsem si tvář. Sledoval jsem, jak dívka začala padat dozadu. Pramínky jejích krásných světle modrých kadeří se při pádu rozletěly do všech stran. Dopadla tvrdě na záda. Plamen se pozvolna vytratil. Svěsil jsem ruce zpět podél těla. S vytřeštěným výrazem jsem ji pozoroval. Zůstala ležet na místě. Její rty byly pootevřené, oči zavřené. Nehýbala se. Chtělo se mi zděšeně vykřiknout, ale hlas mi uvízl v hrdle.