Vlk - Lhář: Část 1.

 Neustále lžu. Vždy a všem. Ta lež se postupně stává mou součástí. Jako bych to bez ní už nebyl já. Lež je maska, která zaroste svému nositeli hluboko do kůže, a on už ji nemůže sundat. Lidé se usmívají, jelikož se nemusejí dívat svým přátelům do tváře. Místo toho vidí jen lež, kterou si jejich rádoby kamarád vytvořil, a proto jsou spokojení. Lež je krásná věc. Používá se jako lákavý obal pro knihy, které nestojí za nic. Jako make-up a hluboký výstřih pro ženu bez srdce toužící pouze po zlatě, za které si nakoupí jen další lži. Lež je jako droga a já jsem její dealer.

Snídaně v půl sedmé ráno, přesně naplánovaný začátek našeho přesně naplánovaného dne. Všichni jsme seděli na svých místech u stolu a poslušně jedli chleba s máslem. V obří studené jídelně vládlo takové ticho, že jsme mohli slyšet ozvěnu vlastního dechu.

Vychovatelka, která na nás měla při snídani dohlížet, dorazila na vteřinu přesně podle rozpisu. Pochválila nás, že jsme všichni dorazili včas a začala obcházet stůl. Kontrolovala, jestli hezky jíme, a důkladně si nás u toho prohlížela. Po očku jsem ji u toho sledoval, ale musel jsem si dávat pozor. Pravidla nařizovala dívat se během jídla přímo před sebe, popřípadě do svého talíře, a nenechávat se rozptylovat okolními věcmi.

Přeběhl mi po zádech zvláštní pocit, jako kdyby mě někdo sledoval. Ověřil jsem si polohu vychovatelky. Když jsem zjistil, že je ke mně zrovna zády, opatrně jsem se ohlédl. Pia téměř na druhém konci stolu ukusovala chleba a koukala u toho přímo na mě. Upřel jsem na ni přísný pohled, abych jí naznačil, že tohle dělat nesmí, poté jsem znovu sklopil zrak k talíři před sebou. Náhle jsem uslyšel ránu.

"Jak se chováme u jídla, Pio?" hudroval vychovatelčin hlas.

"Promiňte, paní Waxmanová," pípla vyplašeně Pia.

Neodvážil jsem se podívat, ale i tak mi došlo, co se stalo. Vychovatelka si všimla, kam Pia kouká, a dívenka dostala pohlavek. Rozhodl jsem se to neřešit. Nerušeně jsem pokračoval v jídle. Dojedl jsem, otřel si ústa a ruce do ubrousku, složil dlaně na klín a hleděl přímo před sebe. Po chvíli se ke mně začali přidávat i další, kteří již skončili se snídaní. Nakonec jsme v této poloze seděli všichni. Čekali jsme ještě několik minut, než uteče čas určený ke snídani, poté paní Waxmanová zavelela k odchodu z jídelny. V zástupu jsme zamířili do koupelny, abychom vykonali ranní hygienu.

Tenhle život byl natolik monotónní, že už se nám každá činnost během dne zdála automatická. Nemuseli jsme vůbec přemýšlet nad tím, co děláme, vše už jsme měli v sobě zakódované.

Každičká vteřina našeho dne byla přesně popsána v rozpise, který jsme všichni striktně dodržovali. Tedy většinou, pokud jsme nechtěli být potrestáni.

Zdejší vychovatelky věřili, že přesně daný řád nám nenechá prostor na to, abychom fantazírovali a vymýšleli si hlouposti. Nedali nám prostor na utíkání do jiných realit, povídání si s imaginárními kamarády, na nic takového. Takhle fungoval princip Ústavu pro choromyslné nezletilé.

Přestože letáčky, které obdrželi naši rodiče, stejně jako citáty na nástěnkách v ústavu, působily, jakoby zdejší ženy poskytovaly dětem tu nejlepší možnou péči, ve skutečnosti z jejich přístupu k nám bylo až odporně cítit, že jsme pro ně jen obyčejní blázni. Asi jako pro rodiče. Rodiče, kteří byli až moc zvídaví, a podívali se, co se skrývá za naší lží.

Moji rodiče, Sven a Carina Clasenovi, mi lhali odmalička. To od nich jsem se naučil lhát. Toho, že jste odlišný, si všimnete velmi brzy. Už jako malý jsem si uvědomil, že umím něco, co ostatní děti v mém okolí ne. Rodiče mi říkávali, že mám moc bujnou fantazii. Když jsem dorostl do předškolního věku, přestali má tvrzení brát s humorem. Zlobili se na mě, že už jsem dost velký, abych odlišil realitu od představ. Naléhal jsem, že říkám pravdu, dokonce jsem jim nabízel, že jim své schopnosti ukážu, pokaždé mě odbyli slovy: "Už toho nech!" Více se se mnou odmítali o tom bavit.

Ještě nějakou dobu jsem se pokoušel jim svou pravdu vnutit, ale oni odmítali nechat si cokoliv vysvětlit. Právě to bylo to období, kdy mě začali strašit tím, že pokud nepřestanu vykládat ty svoje pohádky, paní učitelka ve škole mě nechá zavřít do domova pro bláznivé děti. Tato taktika na mě zapůsobila. Naučil jsem se lhát. Lhal jsem ze strachu, nechtěl jsem skončit v blázinci.

Od té doby jsem se přestal proměňovat a před rodiči, cizími lidmi, i sám před sebou jsem si hrál na normálního malého kluka. Nastoupil jsem do školy, jako každý jiný. Spoustu let jsem vydržel předstírat, že jsem obyčejný. Pouze čas od času, když doma nikdo nebyl, pobíhal jsem po dvoře ve své skutečné podobě a užíval si to zakázané uvolnění, jenž nastává při každém odložení masky. Oproštění se od všech lží, které obepínají tělo a chrání jej, ale zároveň ho svazují.

Tenkrát jsem dost přemýšlel nad tím, jaké by to bylo zůstat takhle navždy. Svobodný. Nedotknutelný. V podobě, která mi připadala nejpřirozenější. Jedině v těchto několika krátkých okamžicích svého života jsem se cítil být sám sebou. Takový, jaký jsem. Ta pohádka, o níž nechtěli rodiče ani slyšet, byla rok od roku pravdivější. Přestože jsem jim i nadále stavěl na odiv své lži, hluboko uvnitř už jsem znal onu neměnnou pravdu. Jsem vlk. Bez ohledu na to, co kdo tvrdí.

Dnešní dopolední prací byl úklid domu. Já a Pia jsme uklízeli malou téměř nepoužívanou knihovnu, která se nacházela v přízemí. Pia vysávala, já utíral prach. Dráždil mě v nose a každou chvíli se mi chtělo kýchat. Měl jsem citlivější čich než ostatní. Proto jsem také na rozdíl od Pii postřehl, jak příšerně knihovna zapáchá.

"Neměli bychom...?" - "Poslyš..."

Skočili jsme si do řeči. Následně jsme oba zmlkli. Překvapilo mě to. Že by si přece jen toho smradu všimla? Zaraženě jsem si ji prohlížel. Tváře se jí začervenaly, jakoby se mnou mluvila prvně. Stydlivý výraz mi k ní ani trochu neseděl. Rozčilovalo mě to.

"Co si chtěla říct?" vybízel jsem ji netrpělivě.

"Jen... jsem se chtěla omluvit za to ráno. Neměla jsem na tebe zírat," vypadlo z ní nakonec.

"Za to se omlouvej spíš sobě. Ty si dostala pohlavek. Bylo mi tě celkem líto," odpověděl jsem prázdným tónem.

"Opravdu?" rozzářila se. "To je od tebe milé. Udivuješ mě."

Přitáhla si vysavač blíž k sobě a zazubila se. Takový příliš otevřený úsměv jí neslušel. Vypadala s ním přinejmenším hloupě. Zrzka si z toho však očividně nic nedělala.

"Kecám," pousmál jsem se, abych jí trochu srazil sebevědomí.

"Jo?" zakňučela zklamaně.

"Dám ti jednu zásadní radu. Když něco zní až moc hezky nebo mile, vždycky je to lež."

Pia na mě pouze nechápavě koukala. Rozuměl jsem tomu, že to nechápe. Ona nikdy umění lhát příliš neovládla. Proto se také ocitla tady. Nenechala si do své pravdy mluvit. Nezáleželo jí na tom, co ostatní říkají, odmítala přiznat, že by její realita byla smyšlená. Ani kdyby to měla říct prostě proto, aby jí lidi dali pokoj.

"Co si to vlastně předtím chtěl říct ty?" zeptala se, aby prolomila to nekonečné trapné ticho.

Respektoval jsem, že už o předchozím tématu nechce mluvit. "Jenom jsem se chtěl zeptat, jestli bychom neměli říct vychovatelce, že některé z těch knih chytly plíseň."

"Cože?" vyhrkla Pia. "Plíseň? Jak si na to přišel?"

"Smrdí to tu plísní. Ten zápach se nedá vydržet."

Pia nevěřícně začichala, ale soudě dle jejího výrazu necítila absolutně nic. Přesto jsme se dali do procházení regálů se starými knihami, které se nám téměř rozpadaly pod rukama. Zjistili jsme, že svazky jsou na policích vyskládány do dvou řad za sebou, takže když jsme některou knihu vytáhli, za ní se schovávala ještě jedna. Knihy jsme vyndavali, kontrolovali a poté zase vraceli zpátky. Žádnou plíseň jsme ale nemohli najít. Uvědomoval jsem si, že si Pia začíná myslet, že si vymýšlím. Natáhl jsem nos vzhůru jako pes a následoval jsem ten smrad. Přicházel z dolního rohu knihovny blíže k oknu.

"Tady je to," pronesl jsem sebejistě.

Počkal jsem na Piu, abychom prošli tento regál společně. Nemuseli jsme ani dlouho pátrat. Jakmile jsme vytáhli první knihu, viděli jsme, že svazek za ní je obalený bělostnými vlákny plísně. Následně si Pia všimla, že plíseň se již pokoušela pohltit i knihu, která stála před tou plesnivou, tedy tu, kterou právě držela v ruce. Přestože tady bylo plísně výrazně méně, znechuceně knihu odhodila.

"Fuj! To je odporný," naříkala.

"Říkal jsem ti to," usmál jsem se škodolibě. "Počkej tady, dojdu pro slečnu Kittelovou." S těmi slovy jsem vstal a opustil místnost.

Dohromady se u nás za den vystřídají čtyři vychovatelky. Slečna Waxmanová nás hlídá u jídla, slečna Kittelová během dopoledních prací, slečna Kuchlerová zase při odpolední šichtě a poslední slečna Neumarková se stará o noční hlídku, zahání nás do postelí a během noci chodí kontrolovat, zda spíme.

Brzy jsem se vrátil i se slečnou Kittelovou, která obhlédla situaci, a nakázala okamžitou likvidaci zničených knih. Poslala za námi ještě pár dětí, které přinesly veliké odpadkové pytle, kam jsme měli knihy pod velením vychovatelky naházet. Když bylo po všem, s kluky jsme odtahali pytle pryč, zatímco dívky pomohly Pie douklidit knihovnu.

Při cestě na oběd kráčela Pia vedle mě. Šli jsme téměř na konci, zatímco slečna Waxmanová si to vykračovala v čele skupiny. Snad právě proto se Pia odvážila promluvit.

"Lothare?" oslovila mě. "Jak si to udělal? Já mám čich dobrý, ale vůbec nic jsem necítila, zatímco ty si dokázal přesně identifikovat, odkud ten puch jde. Nerozumím tomu."

"Já jsem přece vlk," odvětil jsem tónem, jakoby to bylo nad slunce jasné.

Sklopila hlavu. Pochopil jsem. Znamenalo to, že už se mě vyptávat nebude, přestože ji má odpověď neuspokojila. Každý tady se něčím lišil od normálních lidí, nebo si to alespoň myslel. Sice všichni stoprocentně věřili, že jejich výjimečnost je skutečná, totéž se však nedalo říci o schopnostech ostatních kamarádů. Nikdo pořádně nevěřil, že tu někdo kromě jeho samotného byl něčím jedinečný. Pia mi nedůvěřovala, že jsem vlk, a já nevěřil v existenci jejího imaginárního kamaráda. Neměli jsme si tedy alespoň co vyčítat.

Po obědě si menší děti odešli se slečnou Neumarkovou odpočinout do pokojů. My starší jsme následovali slečnu Kuchlerovou do zahrady. Zdejší záhony denně vyžadovaly spoustu péče, proto se většinou stávaly naší pracovní činností v odpoledních hodinách.

Zahrádka se záhony se rozléhala vzadu za ústavem. Překvapivě ji od veřejné pěší cesty, vedoucí kolem blázince, neoddělovala žádná vysoká zeď s ostnatými dráty, jak by jeden od takového zařízení očekával. Vlastně se tu nenacházel vůbec žádný plot. Trik ale spočíval v tom, že k cestičce vedl poměrně strmý kopec, který by nikdo z nás nevyběhl tak rychle, aby si ho vychovatelka nevšimla. Takže nám ty milé dámy nechávaly výhled na volnou cestu a hustý les rozléhající se za ní, aby v nás udržovali ten malinký duši zžírající plamínek naděje.

Jak jsem již naznačoval, ve městě měly místní vychovatelky skvělou pověst, takže kdykoliv šel někdo z města na procházku po pěšině, s úsměvem na tváři zamával na slečnu Kuchlerovou a přál jí dobrý den. "Pozdravte, děti!" zavelela pokaždé vychovatelka a my museli mávat tomu volnému šťastlivci a tvářit se jako nejspokojenější mládež na světě.

Okopával jsem jeden záhon, občas jsem se při tom ohlédl po Pie, která o kousek dál zastřihovala růžový keř. Přemýšlel jsem, jestli je doopravdy dobrý nápad pouštět Piu ke keři plnému trní. Nerad bych ji podceňoval, ale Pia byla tak trošičku nešika.

"Au!" ozvalo se jen několik vteřin poté, co mi tato myšlenka proletěla hlavou. Musel jsem se tiše zasmát. Nejspíš jsem ji znal dost dobře.

Pia se v tomhle ústavu stala mojí jedinou opravdovou kamarádkou. S ostatními dětmi jsem téměř nemluvil. Líbilo se mi na ní, že i přes život v tomto vězení neztrácela svou živelnost a optimismus. Vychovatelky ji za to nesnášely, ale o to sympatičtější osobu to z ní dělalo.

Práce na zahradě s sebou nejednou přinesla nějaké zranění, proto slečna Kuchlerová nosila preventivně s sebou ven lékárničku, kterou odkládala na okenní rám. Nepředstavovalo pro ni tudíž žádný problém vytáhnout náplast a krvácející prstík Pie ošetřit.

Po chvilce mě ta podívaná přestala bavit a chtěl jsem se dát znovu do práce, když vtom jsem zahlédl po cestě kráčet dívku. Přišla mi zvláštní. Nejen tím, že na rozdíl od všech měšťanů nepozdravila slečnu Kuchlerovou, ale i tím, jak vypadala. Světloučké blond vlasy se jí v téměř nepřirozené rovině táhly skoro až ke kolenům. Její oděv tvořila tmavě šedá mikina bez rukávů s rolákem a růžovým zipem, podobně zbarvené kraťasy, vysoké temně černé boty a k nim sladěné dlouhé rukavice. Pořádně jsem si to neuměl vysvětlit, ale něčím mě fascinovala.

"Přestaň sebou cukat!" hulákala vychovatelka, které očividně zjistila, že přece jen není tak snadné Pie zranění zalepit.

Podíval jsem se po nich. Pia se bránila zuby nehty a slečna Kuchlerová s ní ztrácela trpělivost. Povzdechl jsem si. Doufal jsem, že si to děvče nezadělá na další problémy.

Během okamžiku jsem si vzpomněl na tu podivnou dívku a opět jsem se ohlédl. Udiveně jsem zjistil, že žádná dívka už tam není. Najednou jsem vytřeštil oči. Přesně na místě, kde se ještě před chvílí nacházela ta dívka, postával veliký světloučce šedý vlk. Možná se mi to pouze zdálo, ale přísahal bych, že hleděl přímo na mě. Srdce se mi divoce rozbušilo. Toužil jsem na něj zavolat, ale z hrdla mi vyšlo jen tiché zachrčení. Nedokázal jsem z něho spustit oči.

Zničehonic se otočil a rozběhl se směrem k lesu. Nerozuměl jsem tomu, co jej odehnalo. Za moment jsem to nejspíš zjistil. Něčí ruka mi sevřela rameno tak pevně, že jsem zasyčel bolestí.

"Doopravdy si myslíš, že se v čase, vymezeném pro odpolední práci, můžeš jen tak flákat?" zlobil se hlas slečny Kuchlerové za mými zády.

"Odpusťte," zašeptal jsem celý bez sebe.

Žena mě pustila, otočila si mě obličejem k sobě a vlepila mi facku. Potom mi ještě plivla do tváře a znechuceně se zamračila.

"Koukej se vrátit do práce a nemysli si... Až se vrátíme dovnitř, trest tě nemine," zabručela a nechala mě být.

Postřehl jsem, že na mě Pia hledí tím nejzoufalejším pohledem, jaký jsem u ní kdy viděl. Očima jsem jí naznačil, ať toho nechá, aby jí nepotrestali taky. Pochopila a vrátila se ke stříhání keře. I já se znovu vrhl do práce, ani tak jsem ale nedokázal přestat myslet na toho vlka. Nebo možná spíš vlčici. Byl jsem totiž přesvědčený, že ta dívka, kterou jsem na cestě zahlédl předtím, se, zatímco jsem ji spustil z očí, proměnila v onoho vlka. Nedokážu přesně popsat, co mě k této domněnce vedlo, přesto jsem si tím byl poměrně jistý.